Odposlechnuto ve vlaku

„Noemi, nelez po tý zemi, budeš špinavá!“
(Noemi evidentně nechápe co je špatného na tom, být špinavá)
„Noemi, dávej pozor, spadne ti to na ručičku a udělá ti to bebí.“
(Noemi se pokouší točit koly mého vozíku, který v zabržděném stavu dítěti neublíží)
„Noemi, pojď sem, podívej, co tady mám, budeme si číst.“
(Vidina, že jí matka bude po padesáté ukazovat kravičku a pejska vyděsí Noemi tak, že zaleze pod můj vozík, což vyžaduje dost šikovnosti - mezi stěnou a zadními koly je jen malá mezera).
„Domeček! Domeček!“
„To není domeček!“, vyčítavě se na mě matka dívá.
„Nebojte se, já příští stanici vystupuju“, uklidňuju ji. Je mi Noemi líto. Bude bez domečku.
 

„Mamí, já chci taky!“
Ten vozíček? Vždyť máš přeci kočárek.“
„A až budu velkej, budu mít taky vozíček?“
„Nebudeš, paní má nemocné nožičky...
„A budu mít hůlku?“
„K čemu bys potřeboval hůlku?“
„Budu prezident!“

„Proč to má?“
„Paní je nemocná, nemůže chodit.“
„Proč jezdí?“
„Aby se dostala do práce, nebo k panu doktorovi.“
„Proč musí k doktorovi?“
„Třeba pro léky, když paní bolí v krku. Tebe taky bolelo a pan doktor ti předepsal sirup.“
„Fuj, já ho nechtěl!“
„Ale spapal jsi ho a teď už jsi zdravý!“
„A ta paní ho nespapala?“
(Nespapala a za trest musí jezdit na vozíku).

„Nekopej těma nožičkama!“
(kope dál a naznačuje, že svět mu nerozumí)
„Nekopej , teď jsi kopl do paní!“
„To nevadí, já to stejně necítím“, říkám v domění, že to mladého muže zaujme. Opravdu na chvíli přestane kopat, ale v ranní špičce obklopen davem nemá jinou zábavu.
„Nekopej!!! Nebo kopneš do někoho normálního!“

Doháníme vlak. Já a mamina se dvěma dětmi. Jedno je v kočárku, druhé má zapnuté v šátku na břiše.
Ve dveřích jí dávám přednost a pak vjíždím (skáču) přes mezeru.  Maminka udýchaně loví  láhev s pitím pro batole a druhou rukou uklidňuje miminko, které se jí sápe po prsu. Říká: "Stejně vás obdivuju, jak to nastupování zvládáte.“

Kdo je tady víc hodný obdivu?