Nerostou vám ramena?

Je vedro. Tedy tam někde venku. Tady je příjemných pětadvacet. Máme dobře zatepleno. Doteď jsem si myslela, že jsme zateplovali proti zimě.

Ráno jsem se jela projet. V tréninkovém plánu mám sice neděle volné, ale největší radost mi dělá jet na handbiku, když nemusím. Dokonce jsem dala třikrát intervaly po nově opravené dvoukilometrové rovince - bylo to úžasné - nikde ani živáčka, proudící vzduch zatím ještě tělo ochlazoval, ptáci řvali nadšením, asi že je tak hezky. Pesimista by možná řekl, že ptáci řvali hrůzou, že pár hodin budou muset být zalezlí v křoví. A nikde ani červíček. To je život.

Mám ráda teplo. Už pár let za ním nemusím cestovat. Mám ráda tuhle zemi, zemi blahobytu, kde se opravují silnice. Slovem silnice, rozumím to, po čem můžu jezdit na handbiku, ostatní mě moc nezajímají. Proč by měly? Nepotřebuju jezdit do Brna. Stačí mi kousek po dvojce směr Kutná Hora. Stačí mi, když mě na tom kousku nikdo nezabije a ten mistr, co na mě minule troubil, když jsem objížděla kamion, příště těch dvacet vteřin počká a nebude vyšilovat. Překážku provozu tvořil ten kamion, ne já (výjimečně).

Kam opravdu nutně potřebuju, tam se dostanu. A kam se nedostanu, jezdit nepotřebuju. Není to životně důležité. Potřebuji jet v pondělí do práce? Nepotřebuju. A je podružné, že se tam ani nedostanu. Metro mezi Kačerovem a Pražského povstání týden nepojede. A zrovna tyhle dvě stanice mají jen pevné schodiště. Ostatní si užijou mačkání v autobuse a já si užiju neplánovaný homeoffice. Pravda je, že se mi bude stýskat. S kým si popovídám, když kromě manžela čtyři dny nikoho neuvidím? Bojím se, že za čtyři dny úplně zvlčím, přestanu si čistit zuby, zapomenu mluvit, prostě duševně umřu. Nedovedu si představit, že bych byla pořád doma. Vždyť by moje fantazie úplně zakrněla. V práci se jí dostává tolika podnětů. Zejména v auditu. Přečtu si úřední popis incidentu a před očima se mi odehraje příběh, který má často více než jednu zápletku, dobře známého viníka a spoustu nepoučitelných svědků.

Ačkoli jsme spíš nemluvka než mluvka, miluju i konverzace. Nedávno mě nadchla jedna, která se odehrávala v drsném prostředí fitness klubu. Sedíc na lavici, po stranách cloněná kladkostroji, jsem zaslechla rozhovor dvou starších (starších než já) pánů o tom, jak dosáhnout té správné šíře ramen. Padaly termíny jako přední delťáky, zadní delťák, rozpažky, tlaky... Poslouchala jsem s napětím, co se dozvím, protože kdo by nechtěl mít široká ramena. Pánové to rozebrali z gruntu. Já při tom stihla pět sérií místo čtyřech. Pak začali o výživě, tak jsem se přesunula o pár metrů dál. Jak slyším kreatin, ujíždím (směr toaleta). Po půl hodině tam ještě stáli a stáli. Nevím, zda jim při tom narostly svaly, ale určitě si procvičili mozek. Je vidět, že i návštěva fitka může pomoci, aby člověk duševně nezakrněl.

Tak si na mě zítra vzpomeňte. A pokud vám nerostou ramena, tak vězte: Nepřehánět s váhama a soustředit se na poctivé provedení cviků (a kdo snesete kreatin, klidně si ho dejte i za mě :-)