Nedělní blesk

Ne, nemýlíte se. Skutečně myslím ty noviny, které každý intelektuál na stánku obchází velkým obloukem a do ruky by je vzal snad jen v gumové rukavici. Jak se mi mohlo stát, že mi toto médium věnovalo celé dvě strany? Mám se stydět a několik dní pro jistotu nevycházet z domu?

Článku v Nedělním Blesku předcházel tento rozhovor:

Redaktorka: "Dostal se mi do rukou váš Paradeník. Hezké čtení. Nechtěla byste dát našim novinám rozhovor?"

Já: "Nevím. Na tom, co se mi stalo, žádné drama nevidím. Myslím, že by to vaše čtenáře nezajímalo."

Redaktorka: "Ale to by bylo pro Nedělní Blesk. Tam vycházejí úplně normální články. Třeba v minulém čísle rozhovor s egyptologem Bártou."

Já: "Skutečně jste psali o profesoru Bártovi a jeho objevech v Abúsíru? Ale já jsem jen obyčejná vozíčkářka, která provozuje obskurní sport vleže. Opravdu si myslíte, že to bude někoho zajímat?"

Nakonec jsem souhlasila. Proč si nepřiznat, že jeden článek potěší a nic neznamená. Článek jsem autorizovala, fotky poslala. Žádné jiné nemám. Pro tento účel to nevadilo, ale vlastně jsem díky Blesku zjistila, že nemám žádnou rodinnou fotku. Něco je pohřbené na disku počítače, který odešel do věčných lovišť. Na vánoce se obvykle nefotíme. Nechci kazit chvíle, kdy se výjimečně nikdo s nikým nehádá (život s testosteronem nabitými mláďaty je zajímavý a je škoda, že na tohle téma vznikla již spousta knih, jinak bych se do toho určitě pustila).

Rozhovor se odehrál někdy v lednu a byl totálně přebit jinými událostmi. Dalo by se říci, že jeho postradatelnost pro další běh mého života byla doložena v březnu, kdy to vypadalo bledě se Zdeňkem a já na to díky svým blízkým a přátelům nebyla sama.