Na handbiku počesku 7 - Šembera

Šembera není jen příjmení (jeden Šembera připadá na 23 tisíc obyvatel), ale i jméno říčky. Tedy spíš potoku, který pramení u Jevan a jehož vody nakonec skončí v Labi. A tímhle směrem jsem se vydala v sobotu. Ač bylo příjemné ráno, zahřála jsem se už na začátku cesty, neboť v náhlém pomatení smyslů jsem zvolila cestu přímo do Říčan po Kutnohorské silnici. Vypadala - ve chvíli, kdy jsem stála na křižovatce - tak opuštěně. Po dvaceti metrech jízdy jsem svého rozhodnutí litovala, ale to už se za mnou řadila kolona aut. Promptně jsem tedy vjela do pruhu, který byl ve stavbě, a kde jsem setrvala, dokud to šlo. Zblízka jsem viděla bagry a rypadla, což by se dětem určitě líbilo. Po sedmnácti kilometrech jsem odbočila do Kozojed a odtud jsem chtěla vyrazit na průzkumnou cestu přes Přehvozdí do Tuchoraz a Přistoupimy. Deset kilometrů z kopce, poslední kilometry kolem lánů s jabloněmi. Moc hezké okolí jsem si mohla detailně prohlédnout cestou zpátky do kopce. Chtěla jsem si vyzkoušet, zda kopec má tréninkové parametry pro nadcházející časovku k Vrbatově boudě. Nemá. Je moc povlovný.

Přeci nepojedu domů po stejné cestě, říkala jsem si a na jedné z křižovatek odbočila.  Velmi záhy jsem pochopila, že silnice v Trubě skončila a já jsem v troubě, neboť jedu po něčem, co se snad kdysi silničáři pokoušeli zbrousit a udělali to důkladně. S rukou na brzdě jsem projela tři kilometry dolů, jak se zdálo, do pekel. V údolí byl spíš kousek ráje, divočina a příjemná teplota díky říčce, kterou jsem jen tušila za neprostupnou vegetací. Zdeněk mi z tabule naučné stezky četl, že  Šembera tvoří četné peřeje a v jejích vodách se mají vyskytovat pstruzi a raci. A také, že jsme na hranici mezi dvěma slovanskými kmeny, a kdyby se psalo jiné tisísiletí, mohli bychom schytat ránu kyjem nebo husitskou sudlicí. Někde v údolíčku jsou pozůstatky hrádku Šember, který se z řádění husitů už nevzpamatoval. Vyškrabat se z údolíčka do dva kilometry vzdálených Doubravčic nebolelo, tuhle silničku jsem už znala. Jednou jsem na ní omylem odbočila a pak marně hledala místo, kde bych se mohla otočit.  Z Doubravčic je to do Mukařova kousek a Mukařov je od mého domova co by kamenem dohodil a hlavně převážně z kopce. Do údolí Šembery se určitě ještě vrátím. Asi ve chvíli, kdy mi polezou na nervy auta, která kolem mě sviští stále častěji a stále blíže.

A závěr? Dnes jsem při cestě po hlavním nádraží - ze sedmého nástupiště k metru, zaslechla hlášení nádražního rozhlasu: "Spěšný vlak číslo 1904 Šembera do Nymburka odjede ze 3.nástupíště..." Nechápu, jak jsem mohla bez znalosti Šembery tak dlouho žít!