Mistrovství světa

Některé zážitky je těžké popsat. Navíc mi hlavu gumuje vedro. Zkusím to, ale za výsledek neručím.

Sobota 4. 8. 2018, hotel Vajont, Itálie:

6.00: „Kolik je hodin? Už mám vstát? Asi jo, za tři hodiny startuju.“ Piju předem připravený čaj a jím studenou pohankovou kaši. Víc jak dvě lžíce do sebe nedostanu. Jakou přilbu si mám vzít? Časovkářskou nebo normální? Jediné mé předzávodní dilema. O tom, co si vezmu na sebe, totiž přemýšlet nemusím. Povolený je pouze předem schválený reprezentační dres.

6:45 „Kde máš to číslo? A stahovací pásky?“ Zdeněk přidělává na handbike bezpečnostní hrazdu. Ta je na silniční závod povinná. Kontroluju naposled stav handbiku. V noci mi bouchla duše u tréninkového kola. Od té chvíle jsem měla katastrofické sny. V nejlepším z nich jsem skončila v laguně pod mostkem. Závodní kola drží. Čip také. Zdeněk ještě utahuje na handbiku šroubky. Všechny se na kostkách při časovce vyklepaly. Co ještě nedrží? Já. Jsem také vyklepaná. Stará raketa. Kašlu na to. Nasedat.

7.30h. Rozjetí před závodem. Podruhé jedu přes skoro dva kilometry dlouhý most. Asi už jsem se probudila. Jedu čtyřicítkou. Ke kruháči se silnice zvedá, snažím se udržet rychlost. Dvacet pět. To nestačí, snad to bude při závodě víc. Na vydýchání projíždím obří kruháč. Tank ani vojáci, kteří zajišťují bezpečnost závodního okruhu, zatím nejsou v dohledu. Dívám se na hory nad městem. V ranním slunci vypadají mírumilovně. Která z nich je Monte Toc? Která z nich spadla před padesáti lety do přehrady a zabila dva tisíce lidí? Proč myslím na katastrofy?

8.00h. „Mám všechno?“ naposledy se kontroluju. Najedená, napitá, vyčůraná, záda podložená kouskem líné pěny. Líné to dnes nebude. Jedeme s hochy H2. Dva z nich jezdí o dost rychleji než kterákoli z nás. Američan a Ital. Alicia z mé kategorie bude chtít oplatit porážku z časovky Francesce. Američanka a Italka. O prvním vláčku je rozhodnuto. Kéž bych se jich dokázala udržet! Aspoň jedno kolo!

8.45h. Nervozita sílí. Kličkuju mezi handbiky a drze se cpu dopředu. Stejně mě budou volat. První tři z celkového bodování mají zajištěnou pozici v prvních řadách a já jsem třetí. V první řadě kluci a Francesca. Já hned za ní. Zprava se na mě cpe Brazilka. Na tu si musím dát pozor. Některé závodnice jsou svými karamboly vyhlášené a já nehodlám skončit pár metrů za startem. Ještě dvě minuty. Zapínám počítač. Pak už bych čudlík roztřesenou rukou netrefila. Konečně! Dravá zvěř vypuštěna. Kdo bude první v úzké uličce?

9.01h. Já to nebyla. Za sebou slyším Aničku. Vedle to kosí Brazilka jedním kolem na obrubníku. Přede mnou Světlanka z H4. Asi se jí budu držet. Asi mi nic jiného nezbývá. Američanka s Italkou se od nás nezadržitelně vzdalují.

9:03h. Blížíme se k mostku. Zbyli jsme tři. Světlanka se Sandrou z kategorie H4 a já. Před námi skupinka uprchlíků. Mezi nimi bohužel i Brazilka. Pokud dobře počítám, jsem čtvrtá. Za námi není nikdo vidět, ale je tam někde zbytek pelotonu. Nemůžeme se flákat nebo nás dojedou. Bude výhodné, když se budeme střídat. Světlanka zkouší urvat do kopce Sandru, ale ta se nedá. Zatím. Do kopce mi to jede krásně, z kopce to jede holkám rychleji – to je divné, nevypadají, že by byly těžší. Kruci, co dělám při tréninku špatně!

9.28h. Druhé kolo. Jedu první z našeho tria. V dálce vidím bílou přilbu. Odpadlice z první skupiny. Co s tím? Zrychluju a snažím se ji objet co největším obloukem. Už nás vidí v zrcátku a přidává. Je to Brazilka. Bohužel se za nás pověsila. Moje šance na bronz by vzrostly, kdyby se mi ji podařilo setřást! Kde a kdy? Teoreticky je mi to jasné. Teď hned! Zkouším to. S nulovým výsledkem. Má síly dost.

10.00h. Třetí kolo. Silnice se zvedá. Poslední příležitost. Ještě jednou to zkusím. Vím, že mohu počítat se Světlanou. Na chvíli to vypadalo, že se mi to povedlo..., ale na konci vesnice už jsme zase čtyři. Moc prostoru pro taktiku nezbylo. Máme před sebou posledních patnáct kiláků. Někdo hlásí Brazilce, že dvě minuty před námi je první skupina. Tu už nedoženem, alespoň já ne. Jedu pořád stejně. To jest nadoraz. Nezbývá než doufat v zázrak.

10.30h. Zázrak se nestal. Naopak. Brazilka za to vzala na začátku posledního kola. Chvilku jsem ještě vlála za ní, ale pak už to prostě nešlo. Sakra. Jedu sama. Sandra nástup Brazilky nechytla, Světlanka ano. Paradoxně bych v kategorii H4, mezi méně ochrnutými,  byla třetí. Jenže naše kategorie je našlapaná k prasknutí. Hádejte proč asi? I v době technické nás do kategorií řadí podle úsudku klasifikátora.

10.43h. Dojíždím do cíle. Čtvrtá. Mám pocit, že tohle nemůže být všechno. Kvůli tomuhle jsem denně riskovala a trénovala intervaly mezi kamiony? Kvůli tomuhle jsem si od března nedala čokoládu ani malé pivo. Kvůli tomuhle jsem se chovala jak rozmazlený fracek, protože jediné, co jsem měla v hlavě bylo, že musím vyhrávat? Má smysl žít takhle dál?

Čtvrté místo je mé nejlepší umístĕní na Mistrovství svĕta od roku 2014, kdy jsem začala závodit. Dělí mě od něj tisíce kilometrů na handbiku, stovky hodin v posilovně a bazénu, desítky karambolů, ale také hodně vítězství. Z mých původních soupeřek roku 2014 jich zbylo pĕt, dvě z nich mě porazily, tři jsem v dnešním závodě porazila já. Jsem zvědavá, kdo z těch nových přežije aspoň tři závodní sezóny a kdo si raději najde ménĕ náročný sport. Vím také o několika "sportech", kde bych zaručeně vynikla, ale o to mi vlastně nikdy nešlo. Už se těším, až zase vyjedu. Na handbiku.