Komentář k druhému bronzu na SP

Docela mě ta SMS pobavila. Jaký komentář k bronzu? V květnu už jsem jeden přivezla a ten byl průlomový - po roce, kdy jsem váhala, zda už nejsem na účast na zahraničním závodění stará, jsem přivezla medaili z akce, na kterou přijely všechny mé soupeřky z minulých let. Nyní jsem nechtěla psát nic ani na sociální sítě ani sem do blogu. Potřebuju zase chvíli pracovat a nacpat si do hlavy MAD/MAR a pravidla pro AMA.

O závodě samotném se nedá napsat nic jiného, než že jsem jela rychle a když už jsem nemohla, tak jsem ještě zrychlila. Časovka byla dlouhá 16,5km, jela jsem průměrnou rychlostí 34,4km/h. Od stříbra mě dělila necelá vteřina. Holandsko je jedna velká rovina, podle Garminu jsme se pohybovali v nadmořské výšce mínus 26m a v průběhu závodu jsme dvakrát vystoupali témeř na úroveň hladiny moře. Moře od nás bylo daleko a krajina Drenthe je sice holandsky vymazlená, ale po třech dnech se mi začalo stýskat po jakémkoli výhledu.

Bronz ze světového poháru v Emmenu jsem brala jako samozřejmost a odměnu za to, že jsem udělala řadu změn ve svém životě, koupila si nový handbike za svůj celoroční plat a šla do toho nekompromisně a zároveň s nově objevenou radostí ze sportu. Trvalo to půl roku a vůbec to nebylo jednoduché. A trénink byl jen malou součástí úspěchu. Tou druhou byli lidé, kteří mi pomohli a tou třetí peníze, které jsem si musela vydělat (hezký příklad kolik stojí vybavení jakéhokoli handbikera mám ze sociálních sítí was kostet Reppe.jpg.

Na havárie, strach při jízdě po českých silnicích, úrazy a zlomeniny (závod jsem absolvovala se zlomeným nártem) se snadno zapomíná. Když mi bylo nejhůř, stačilo se podívat na obrázek od dětí z nemocnice Opařany, které mi fandily už vloni v listopadu Opařany.jpg