Kdo je tady celebrita?

Nikdy jsem na sociálních sítích nežila, neboť mám strach. Pravda, občas do nich nahlédnu, občas fotečku přilepím, když náhodou nějakou mám, neboť jinak by se dozajista ztratila. Občas i zajímavý status nasdílím. Ale většinou rychle prchám pryč. Bojím se, bojím.

Koho?

Sama sebe se bojím.

Bojím se, abych si nevytvořila svůj vlastní mediální obraz. Bojím se, abych se nestala závislou na tomto obrazu. Bojím se, že si nepřiznám neúspěch a nedokážu napravit své chyby. Bojím se, že mi s virtuálními kamarády bude líp než s těmi skutečnými. Bojím se, že se ze mě stane "celebrita".

Říkáte, že to nehrozí?

Ale ano. Mám okolo sebe dost odstrašujících případů. Lidí, kteří byli normální a už nejsou.

Svět lidí na vozíku je zvláštní. Hodně dlouho jsem ho vyhledávala - koneckonců do něj patřím. Časem mi jeden z jeho aspektů začal vadit. Začalo mi vadit, že spousta mých přátel považuje za samozřejmé výhody, které si neodpracovali. Ono se na to zvyká dost snadno. Na speciální parkovací místa, průkazky, přídavky... když něco nemám, tak si to prostě vyžebrám. Neříkám, že všechno je špatně. Jsem šťastná, že mám po 6 letech u paneláku rampu a mohu kdykoli přijít na návštěvu k synovi. A jsem vděčná všem sousedům, kteří kvůli mě přišli o jednu urostlou borovici a záhon růží. Ale proč bych vlastně měla mít nějaké jiné "výhody" než má většina lidí? Jenom proto, že vypadám jinak? Jenom proto, že mám v životě pár omezení, která jsou vidět na první pohled ? Jenom proto, že o mě novináři píší srdceryvné příběhy?

Prezentace vozíčkáře v médiích, to je kapitola sama pro sebe. Začnu u sebe - cítím se hloupě, ale neumím říkat ne (a novináři si to už asi mezi sebou řekli). Také jsem zvědavá. Jsem zvědavá na setkání s profesí, která se mi líbí. Jsem zvědavá a často se něco nového dozvím i o sobě. A díky produkci jednoho, dvou článků do roka mi občas neznámý člověk řekne, že mi drží palce. Je to milé. Zároveň nevím, jak na to reagovat. Mám říci, že já jemu také držím palce? Divné.

Někdy hraju v metru nebo ve vlaku takovou hru. Hádám, co neznámý člověk sedící proti mě bude dělat, až přijede domů. Otevře si lahev vína? Bude vařit večeři, uspávat dítě a dělat úkoly s druhým potomkem? Zajde za svou starou maminkou, která ho přivítá, ale už při jeho odchodu nebude vědět, kdo je? Bude se zamykat před opilým druhem? Kolik z těch lidí, které denně potkávám, má starosti. Kolik z těch starostí je mnohem horších než nefungující nohy. Duševní bolest je vždycky horší než tělesná. Kolik tragédií se denně odehrává za zavřenými dveřmi. V tomhle světle mi přijdou starosti vozíčkáře nicotné a jejich prezentace sobecká. Nechápu ty, kteří se touží stát alespoň "celebritou" dalšího dílu Třinácté komnaty.

Žiju svůj život, jak nejlépe umím. Dělám chyby a snažím se je napravit. A když to nejde, alespoň je neopakovat. Zažívám spoustu krásných okamžiků. A také spoustu takových, ze kterých jsem dlouho smutná. Stále padám a díky tomu se držím při zemi. Jasně, že ve sportu chci vyhrávat, ale ne za každou cenu. Snažím se, aby to nebyl jediný smysl mého života. Je těžké vysvětlit někomu, kdo sportoval vždy jen pro radost, že skutečně platí: čím lepší jsi ve vrcholovém sportu, tím horší to pro tebe bude (horší bude tlak tvůj i tvého okolí, závist, dřina). 

Nejsem žádná "celebrita" a naštěstí nikdy nebudu, neboť nejsem fotbalista ani hokejista. Jen je mi líto těch, kteří po tom i přes svá omezení touží. Ztrácejí čas. A času není nikdy dost. Těším se, že až skončím se závoděním, budu ho mít spoustu. Začnu psát romány. Zajímavých charakterů jsem potkala dost. Vozíčkářů i choďáků. Jsem si jistá, že se v mém textu nepoznají, neboť o sobě mají daleko lepší mínění.

P.S. Pár dní po napsání tohoto textu mi zavolal novinář. Prý jestli mi nevadí, že se mnou udělá rozhovor, i když na svém blogu píšu, že nejsem celebrita :-)