Do Brna

Jedu do Brna. Vlakem, jak jinak. Mezinárodní rychlík mě tam doveze za dvě a půl hodiny. Dálnice není pro mě, nerada hraju ruletu. Jedu a dívám se z okna. Chtěla jsem si číst. Ale venku je tak kráásně! V ranním oparu vypadá krajina jak z pohádky. Louka, z trávy se dívá srnka, za ní prokmitne řeka, pak vymazlené domky s modrýma očima bazénů. Tady to znám! Ale to tu byla jen hromada šrotu, rozbitých cihel a nad tím nápis "...na věčné časy". Ještě, že brzy potom skončily.

Za hodinu jsem v Pardubicích. Kdysi jsem tu v čekárně nocovala. Nikdo o mě neměl strach, protože se o tom v době bezmobilové nikdo nedozvěděl. Bylo mi čerstvě osmnáct, v hlavě dost místa na kamarády, písničky a snění, a taky pár zkušeností s tím, jak poznat opravdové nebezpečí. Na českých nádražích bylo bezpečno. Stačilo spočítat poměr ožralých a střízlivých a mezi střízlivými si vybrat toho správného bráchu. Nejlíp taky trempa. Pokud bylo kolem pusto a prázdno byl jistější nocleh pod širákem. I když ... o kamarádku spící pod stromem jednou zakopl hajný a tak strašně se lekl, že ji málem zastřelil. Pak se několik let omlouval mě, protože tvrdil, že jsme si podobné. Ani bych neřekla, ale obě jsme ho převyšovaly o hlavu. No, to už dnes neplatí.

Koukám dál zasněně z okna. Na barevné úly, černobílé ovečky a lenošící krávy. Tenkrát nebyly mobily ani krávy. Tedy krávy byly, ale zavřené v kravíně. Tam jsme za totáče pronikli jen asi dvakrát. Jednou jsme pomáhali porodit tele. Byla to docela fuška. Tahali jen kluci, mě vyhnali. Od té doby je mi feminismus cizí: ženská má rodit a chlap tahat, k čemu jinému by svaly potřeboval. Pravda je, že občas jsem tahala i já, ale žádnou velkou radost mi to nepřinášelo. Teď tahám taky, sebe i káru a osm tun týdně v posilovně. Kupodivu mě to i chvilkama baví.

Kde jsme to skončili. U krav. Těch je stále dost. Nejen na loukách. Ale krávy byly a jsou neškodné. A je určitá naděje, že přestanou přežvykovat a začnou myslet. Největší podrazáci byli měkouši komouši. Měkouši proto, že neměli koule na to, aby dokázali prásknout do stolu a říct, takhle to bude. Schovávali se komunistům pod sukní a říkali:" to oni to tak chtějí, já sice nesouhlasím, ale co mi zbývá, než poslechnout." Při nejbližší příležitosti vás pak sejmuli, jen proto, aby si zvýšili sebevědomí. Tyhle typy se v příznivém klimatu strašně rychle množí.

Klima je příznivé a kdyby ze stropu moc foukalo, tak uhnu. Mám kolečka a mikinu. Už tam budu. Jestlipak se podaří spustit plošinu. Ráno jsem s napětím čekala, co bude. V paměti nedávnou historku s kamarádem Lubošem, vlakvedoucím, který mě chtěl vzít na hlaváku do odstaveného rychlíku na kafe. Nakonec jsme nejvíc času strávili opravou zaseklé plošiny. Já na nástupišti, on ve vlaku. Dnes ráno jsem byla mile překvapená, neboť procedura se obešla bez zádrhelů. Poté, co jsem oběma sympaťákům gratulovala, dozvěděla jsem se příčinu - oni si to dopředu natrénovali! Svou jízdu jsem totiž drahám nahlásila pro jistotu týden dopředu. Poté, co jsme se rozjeli, se mě průběžně chodí ptát, zda něco nepotřebuju. Připadám si "very important".

Na to si opravdu nechci zvykat. Takový luxus za 82 Kč. To se tedy vůbec nedivím, proč ČD neprosperují a vozíčkáři jsou rozmazlení. Tuhle úvahu dál nerozvedu, ale znám pár týpků, kteří by dlouhý bič a malý dvorek potřebovali jako prase drbání, jak říkávala má babička.

Na nástupišti mě čeká Martin z týmu pracujícího pro Paralympijský výbor. Odveze mě ranním a prázdným Brnem do sportovního areálu VUT na finále SAZKA Olympijského víceboje. Nádherný areál. Několik hřišť se super povrchem a několik drah, kde by se daly přes zimu trénovat intervaly. K tomu výhled na kopce přes údolí. Tak to neměli ani ve švýcarském Nottwill. Od té doby co jsem začala ročně polykat tisíce kilometrů na silnicích za barákem se Česko posunulo k blahobytu? Nevím, ale dnes to tak vypadá. Můj úkol je zodpovědět pár otázek milého moderátora v aktivní zóně - děti zatím pilně závodí: trojskok z místa, kliky, sedy-lehy. A jsou to asi jiné děti, než ty, které denně potkávám ve vlaku, a které mají všechno na háku. Rozhodně bojují jako o život. Až mě z nich bolí všechny svaly. Nejvíc mi dalo zabrat fandění vytáhlé holčině, která poslední sedy lehy dávala na krev a se zaťatými zuby. Zítra ji bude bolet i dýchání. Vzpomínám na hodinu školního tělocviku, kdy sedy-lehy nepatřily k mým oblíbeným disciplínám. Tělocvikářka nepochopila můj výklad o páce, v mém případě dlouhé páce, na jejímž konci je těžké závaží a měla mě za flákače. Od té doby s jistotou vím, že ze mě učitelka nebude. Mám občas problém vysvětlit elementární věci.

To už tak bývá, když vás jazyk neposlouchá. Proto rozumím tricyklistům a podobným mimoňům, co jim mozek pracuje trochu jinak. Můj prostřední syn mohl být také tricyklista. Od předčasného porodu mě dělilo pár minut a láhev sajrajtu na zastavování stahů. Třináct týdnů před termínem jsem už ležela na sále. Nakonec to ještě hodně týdnů vydržel uvnitř a tím pádem funguje bez problémů. Dělá mi radost. Ti druzí dva také. Ale co by se stalo, kdyby mě tenkrát nepředávkovali, o tom raději nechci přemýšlet. Jenže jiní takovou kliku neměli. Proto jsem ráda za to, že je tu Tomáš a Vítr ve vlasech. Dnešní svět vůbec není jednoduchý a trocha dětské radosti musí být vyvážena dřinou, aby byl v rovnováze. Tím chci říci, že radost z pasivního čumění na obrazovku se nepočítá. Jsem ráda, že jsem dnes viděla děti, které měly radost ze svých výkonů. Tvrdě si je odmakaly. Přeju jim  - těm zdravým i těm Tomášovým, aby jim to zůstalo a časem se třeba sešly, aby si o tom vzájemně pokecaly.