Báseň stařenky

Leden je měsíc vzpomínek na to, co bylo. Snad proto nebo proto, že jsem byla na pohřbu, nebo snad návštěva domova důchodců způsobily, že moje nálada je nostalgická. Do této nálady zapadla Báseň stařenky, kterou jsem našla na netu a trochu (tedy trochu víc) ji upravila:

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, ubohá stařena,
třesoucí ruce a napůl šílená.

Odpověď nedá a jídlo jí padá,
dívá se do dálky, když něco žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
hřeben i kartáček každý den ztrácí.
Někdy je svéhlavá, neumí poděkovat,
už potřebuje jen krmit a přebalovat.

Tohle vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem byla,
než jsem se jednaosmdesáti let dožila.
Copatým děvčátkem, tak asi deset let
co s věrnou kamarádkou objevuje svět.

Šestnáctiletou dívkou, plující v oblacích
dychtivou prvních lásek, někdy i samý smích.
V třiadvaceti nevěsta a srdce bušící,
hledalo další svět za bílou kyticí.

Za pár chvil bylo mi okolo třiceti,
mé ruce stavěli domov pro tři děti,

Pak pád a cosi navždycky odchází,
naštěstí věrný muž pořád mě provází.
Ve světě radosti, dřiny a úsilí
my sklízeli jen to, co jsme zasili.

Výhry i prohry, však život je krásný,
škoda, že na stará kolena dělá si blázny.
Tělo už neslouží, v hlavě zní ámen,
kde plálo nadšení je zmrzlý kámen.

Uprostřed té zkázy stále dívka žije,
srdce jí tam uvnitř tichounce bije.
Vzpomíná na radost i bolest, co rozechvívá,
vždyť stále miluje, nepřestala být živá.

Dost bylo těch let a netáhla se líně,
pro všechny platí, že vše jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, když už leccos víte,
nejen tu stařenu... snad i MĚ vidíte!

Doufám, že prožiju ještě pár let, než bude báseň aktuální. Zatím točím na trenažeru dvacetiminutovky po 130 Watech a za týden ujedu 280 kilometrů. Ale co bude zítra? Kdoví?