Aprílové počasí

Dubnový rituál: Ihned po probuzení otevírám počítač a dívám se, zda se počasí neumoudřilo a teploty přes noc zázračně nestouply. Zase nic....Dívám se na obrázky z modelu Aladin, které ukazují postup oblačnosti a plánuju trénink na dobu, kdy je aslespoň nějaká naděje, že nebude sněžit.

Pokud nesněží, jezdím. Ale nemám z toho žádnou radost. Obalená jsem jak pumpa, ani specíální snowboardové podkolenky chlad nezastaví. Nohy mrznou a po dvou hodinách se zpomaluje krevní oběh i ve zbytku těla. Zajímavý úkaz. Jezdím podle hesla "co tě nezabije..." a říkám si, že to bude dobrá příprava na MS ve Švýcarsku (na konci července sice doufám v poněkud vyšší teploty, ale jinak to bude těžký závod).

Závody se blíží, první bude za čtrnáct dní v Pardubicích. Handbikerská špička si zazávodila už včera v Rosenau kousek od Mylhúz. Ideální lokalita pro ty, kteří bydlí na francouzsko-německo-švýcarském pomezí. Jsem ráda, že jsem tam nejela. Je to silniční závod -  44km podle řeky a dovedu si představit, že to byl v tradičně hnusném počasí masakr. V pátek jsem jela zhruba stejnou trasu podle Labe. Foukalo jen mírně a nepršelo, přesto jsem dojela totálně zničená v historicky nejhorším čase. V Rosenau nestartovala žádná handbikerka mé kategorie, tak nemohu tušit, zda jsou i ostatní na tom tak bídně jako já. Letos jde o body, a ty se v Rosenau nerozdávaly (nebyl to závod pořádaný UCI). Závodit se začne za pár dní v Itálii.

Už se na holky italský těším. Řekla bych, že ony na mě moc ne. Už vloni ve Fossanu jsem si připadala divně, když se mi kolem handbiku rojili techničtí komisaři a pořád něco přeměřovali. Asi měli pocit, že bych měla jezdit na jiném, nejlépe italském kole.

Giro d´Italia na handbiku vystartovala v březnu, neboť na většině italské boty je trochu tepleji (například dnes je v Římě krásných 12 stupňů). Ještě víc než teplotu závidím Italům letošních pět závodů kategorie C1 a jeden závod světového poháru. To by se mi také líbilo, odjezdit celou sezónu doma a odskočit si jen k sousedům na mistrovství světa. Hlavně bych měla lepší pocit, že nemusím tahat Zdeňka kvůli svému ježdění po celé Evropě. Nevím, jak bude snášet hodiny za volantem. Je mu líp. Už mi zase radí, jak mám jezdit.

Právě volá, že je čas vyrazit. Je deset hodin a teplota stoupá! Čekají mě Voděradské bučiny - osmdesát minut jízdy do kopce, hodinka návrat. Alespoň se zahřeju.

P.S. Právě jsem se vrátila. Po dvou hodinách jízdy jsem v silné chumelenici nevydržela a předčasně trénink ukončila. Odůvodňovala jsem si to tím, že posledních deset kilometrů jízdy z kopce bych v té vánici nedala. Jako na potvoru přestalo ve chvíli, kdy už jsem seděla v autě, sněžit. Žertíky aprílového počasí mi po týdnu už moc vtipné nepřipadají.