... a s každým dalším závodem jsem trochu umírala

Vypůjčila jsem si citát dálkové plavkyně Silvie Kodešové.

Cítím to také tak. Stále mě baví jezdit na handbiku. Stále chci posouvat svoje hranice. Moje hlava to chce. Tělo, říkalo celé jaro něco jiného.

Když jsem 20. března seděla v čekárně urologie a po třech hodinách držela v ruce zprávu z CT, že ledvina funguje, jen mám asi rakovinu rekta, bylo mi všechno jedno: zda skončím s handbikem, zda stihnu termíny v práci, zda po mě zůstane jen bordel v kuchyni. Chtěla jsem jen domů, lehnout si do postele a spát. Ledvina mě bolela, jako by mě do ní kopnul kůň.

Představa, že za měsíc pojedu po hrbatém náměstí v Maniagu a celkem 4x se budu natřásat 400m na kostkách, mi připadala absolutně mimo realitu.

Přesto se to stalo. A ani to nebolelo.

Mezi těmi dvěma okamžiky jsem si trochu mákla a přitom dost vystrašeně poslouchala signály, které tělo vysílalo. Tak trochu jsem čekala, že mi do toho zase hodí vidle. Nestalo se. Jsem ráda. Dojela jsem časovku i přesto, že pršelo. Předjelo mě devět holek. No a co. Silniční závod jsem si vyloženě užila. Jela jsem ho jako časovku (balík mi ujel), ale rychleji než časovku dva dny předtím.

Ledvina mě už bolí jen jako by mě do ní hryzla myš.

Za týden si dám opáčko v Ostende. Cíl je stejný jako vždy. Vyhrát. To myslím vážně. Dnes pro mě není ani desáté místo prohra. Uvidíme, jak dlouho mi tohle nastavení vydrží.

P.S. Tu rakovinu nemám. Ani jsem tomu nevěřila. Jen je mi divné, že vidíme tak daleko do vesmíru a tak mizerně do lidských těl. Jen je mi líto, že jsem zase na všechno sama a každým závodem trochu umírám. Ale kdo ne...