Zrychlené jaro

Ptáte se přátelé, proč nepíšu? Není to proto, že mám málo času, ani proto, že jsem sobec a nechávám si všechny zážitky pro sebe. Je to proto, že tu máme zrychlené jaro a já mu svým tempem nestačím!

Jsou chvíle kdy jsem na místě a přesto se pohybuji, například když:

- stojím a jedu pozadu dolů po eskalátoru a mladík na protijedoucích schodech na mě volá: "Kde jsi se to naučila?". Nemůžu mu odpovědět, neboť si zuby přidržuju tašku s nákupem.

- stojím na trávníku a smutně se dívám na kolo, které se nachází na druhé straně silnice. Rozuměj kolo = wheel, mám s tímhle slovem v češtině problém. Moje tělo leží na handbiku se dvěmi koly a hlava nestojí - dál projíždí známou trať. A tak hezky jsem měla závod rozjetý! Zamávám Aničce a čekám smutně, kdo mě zachrání.

- stojím na náměstí a čekám na konec ceremoniálu. Přijíždí ke mě mladá slečna na vozíku. Ráda bych si s ní povídala, je to čtenářka mojí knihy, ale já už jsem zase někde jinde. A pokud tam nebudu za deset minut, obklíčí mě běžci, kteří zde mají mistrovství ČR v půlmaratónu. Dívat se na ně nezvládnu, mám stále lásku k běhu pod kůží.

- ležím na zádech v "otevřeném prostoru" (nemohu napsat v kanceláři, pod tímhle slovem si vybavím místnosti v renesančních domech, které jsem dříve pracovně obývala). Je ráno a já neprovozuju strečink, nýbrž jsem špatně najela do dveří a těžký nákup zvrtnul labilitu vozíku. Taky bych chtěla třetí kolečko, nebo aspoň asistenta. A jestli to tak půjde dál, brzy budu potřebovat někoho, kdo za mě bude myslet. Zapomněla jsem si vzít inkontinenční vložku. Pracovní schůzku absolvuju v oblečení. které v šuplíku čekalo spíš na návštěvu posilovny.

- ležím v záhoně kosatců. I v této poloze se dají provozovat jarní práce na zahrádce. Na kopřivy nemám vertikální sílu. Jedině, že by mi pomohl ten hlodavec, do jehož nory jsem se právě probořila. Škubu aspoň nadzemní části a pomstychtivě si připravuju pikslu s roundupem a štětec.

- ukončila jsem nástup a dveře se ... nezavírají. Mám hloupý pocit, že je to kvůli mě. Pravda, vjela jsem do nich trochu rychleji, ale opravdu jsem se jich ani nedotkla. Rozhlížím se okolo, zda je to jasné i ostatním. Nakonec musíme všichni vystoupit a metro odjede prázdné. Se zavřenými dveřmi. Zajímavé. Poté, co se situace opakuje i při druhém pokusu dojet na nádraží metrem, je jasné, že já za to nemůžu. Někdo namontoval na okraj nástupiště gumové pásy, aby do prvního vagónu nemuseli vozíčkáři skákat. Skvělá myšlenka. Jenže plně naložený vagon má dveře pod úrovní pásů, na což reaguje čidlo a dveře nezavře. Takže za to můžu já. A všichni ti debilové na vozíku.

- ležím v posteli a na obrazovce přede mnou jede profipeloton jednu z jarních klasik. Potím se, jako bych byla jedním z cyklistů. Myslím na to, jak málo stačí k tomu spadnout dolů při cestě na vrchol. Myslím na Petra Vakoče, který možná právě šlape na kole "navisato". Posílám mu sílu k návratu.

Vám taky! A jaru bych ráda vzkázala - prr, jaro, prrr! Ráda bych si tě užila, tak nikam nepospíchej!