World Cup Itálie - tak jsem to zkusila!

Včera jsme se vrátili z 1200 km dlouhého výletu. Jsem lehce dehydratovaná, těžce ztuhlá a hodně unavená. Ale vezeme 4.místo ze silničního závodu, které je cennější než všechna moje dosavadní "vítězství".

Abych to vzala popořadě. V pátek 9.5. se jela v rámci závodu světového poháru paracyklistů v Itálii patnáctikilometrová časovka. Asi na jediném kousku rovné a nepříliš záplatované silnice, která se v okolí středověkého městečka Castiglione della Pescaia našla. Drsný asfaltový povrch a tvrdá kola nahuštěná na maximum způsobily, že to nebyla vůbec příjemná jízda. Navíc časovka není má oblíbená disciplína. Závodí se jen s časem, soupeřky, hlavně ty, co startovaly minutu a více po mně, bych neměla celou cestu potkat. U cíle mě předjela Anička ze Slovenska. Chtěla jsem se jí udržet, ale bála jsem se jet těsně za ní, abych nebyla diskvalifikovaná. Odstup mezi závodnicemi musí být podle pravidel minimálně 6 metrů a vybočit jsem kvůli dírám v silnici moc nemohla. Někde v poslední zatáčce jsem ztratila cenné sekundy a skončila na 7.místě. Ruska Yanuto, se kterou se honíme od loňských závodů v Barceloně, byla o devět vteřin rychlejší, což mě hodně mrzelo.

Okruh, který jsme měly zvládnout sedmkrát následující den, byl technicky obtížný a na třech místech vyloženě nebezpečný. Večer po časovce jsem si ho jela ještě jednou projet a v duchu si říkala: "Až se tady přede mnou vysype poblázněná závodnice, tak opravdu nevím, co s tím udělám".

Taky, že se druhý den vysypala. Naštěstí jsem začátek, jak je mým špatných zvykem, jela oproti ostatním pomaleji, a té dámě jsem se stačila vyhnout. Je mi holek líto, jedna skončila v nemocnici, jedna to vzala přímo do domu, který opravdu hodně překážel, další udělala i s handbikem kotrmelec a skončila v poli. Alespoň dopadla do měkkého. Já už od loňských závodů v Hustopečích, kde jsem skončila v kovových zátarasech se zlomenou nohou, otřesem mozku a roztrženým obočím vím, že vteřina ušetřená v zatáčce mi za riskování nestojí.

V průběhu závodu jsem vůbec netušila, jak na tom jsem. Jela jsem na plný výkon a sem tam jsem někoho předjela. Snažila jsem se dojet handbikera přede mnou. Tušila jsem, že by to mohl být Wolfgang Schattauer z Rakouska. Jezdí v kategorii H2, ale časy míváme podobné. Na posledním závodě Českého poháru jsem zjistila, že jezdit v balíku je výhodné. Hlavně z kopce. Na handbiku narozdíl od ostatních spíš sedím než ležím, abych vůbec na kliky dosáhla (mám kolo po nějakém dlouhánovi a vidlice nejde posunout). Odpor vzduch při cestě z kopce mně brzdí. Abych to zkrátila. Vozili jsme se s Wolfgangem asi 2 kolečka. Pak jsme přibrali Claudii. O Claudii už jsem měla nějaké reference od Aničky a věděla jsem, že je lepší než já. A také skoro o čtvrtstoletí mladší. Zkoušela jsem se trhnout už na začátku předposledního kola, ale neměla jsem šanci. Půl kolečka před cílem za to oba vzali. Řekla bych, že tam i trochu Wolfgang Claudii popostrčil, ale můj problém byl, že po 53 kilometrech jsem už neměla sílu je dojet. Tak jsem skočila čtvrtá z devíti, které v mé kategorii dojely. Netušila jsem, že jsem předjela  nejen Rusku a Italky, ale o více než dvě minuty také Američanku, která byla třetí na posledním mistrovství světa.

V kategorii H1 (kvadruplegici) vyhrál Patrik Jahoda. Zvládl závod technicky i takticky. Pro Patrika to byl také první velký závod. Ve dvaceti rozjel na plné pecky svou sportovní kariéru.

V ženách H3 stála na bedně Renata z Polska, druhá byla Anička ze Slovenska, třetí Italka Claudia. Aničku mrzelo, že jsem Claudii nepředjela. Má s ní nějaké nevyřízené účty z minula. Říkala: "Mohly jsem tam stát jen my, z Východu". Jenže závod je závod. Jaké kdo má ke sportování podmínky historie neřeší. Mě může hřát u srdce, že jsem dojela, že jsem porazila holky, co závodily již v době, kdy já nevěděla, co je to handbike. Všechny reprezentují svoje země a jejich země je podporují. Já jsem jela jako "independent", to znamená nesměla jsem mít reprezentační dres. Jinými slovy: co si nevydělám v práci, to nemám a moje vybavení podle toho vypadá. Mám ale něco, co nemají ostatní. Manžela Zdeňka, kterého už zná celé Castiglione. Skoro celý den stál u trati ve slamáku a červené mikině, jmenovitě povzbuzoval všechny, bez ohledu na národnost a vyzváněl kravským zvoncem. Na vyhlášení vítězů Italové chodili a klepali mu na rameno: "Good support, great fan". Také mu vrátili batoh s doklady, který dopoledne v zápalu povzbuzování odložil, a na stejném místě už nenašel. Konec dobrý, všechno dobré.