V pololetním poločase

Každý, kdo včera nebo dnes vyjel na kole při teplotě 13 stupňů, ví, že léto vypadá úplně jinak. Pololéto. Pokud se budou chtít teploty a srážky zprůměrovat za období duben-srpen, budu muset vytáhnout ze skříně neoprénové kalhoty. To je ale ta nejmenší komplikace pro pokračování v závodní cyklistické sezóně.

Nacházím se v divném poločase. Bilancuji uplynulé měsíce a jsem spokojená. Kromě úplně prvního závodu, kdy mi upadlo kolo, jsem si splnila všechno. I to, co jsem sama od sebe nečekala. V Ostende jsem stála na bedně, na mistrovství Německa předjela Kristýnu, ve Švýcarsku porazila ve finiši Sandru, která mi předloni lehce ujela v závěrečném kopci, vyhrála jsem oba závody v Lounech a vytvořila nový rekord na zdejší časovce.

Teď ležím doma se zlomeným nártem a tělo mi vystavilo stopku. Nechce jezdit! Tedy i se zlomeným nártem pochopitelně mohu jezdit, nic mě nebolí, ale noha ke mě bohužel patří a systém přenosu dat funguje nezávisle na tom, co si přeju. Šetří se energie na hojení, což se projevuje na mé rychlosti. Včera mi to na 55km přidalo celých deset minut. Nebo, že by to bylo tím větrem?

Trénovat musím. Čekají mě dva nejtěžší závody  v sezóně: rovinatý závod světového poháru v Emmenu (50 km v hromadném závodě a 17 v časovce) na začátku července a mistrovství světa v Maniagu (41+13,7) na začátku srpna.

Chci se na ně připravit, jak nejlépe dokážu, tak, jako by to byly poslední závody v mé handbikerské kariéře. Mám sen o tom, že dopadnou vítězně. Nestojím v tom snu přímo na pódiu. Vítězně znamená, že zvítězím hlavně sama nad sebou.  A nad otázkou, jaký to všechno má smysl. Nad otázkou, kterou mi mlčky klade spousta lidí  - kolegové v práci, kteří se na mě dívají divně, když v poledne odcházím na trénink. Nechápou. Sousedé na vesnici, když střihám zatáčky okolo rybníka. Nechápou. Přátelům se už ani nepokouším vysvětlovat, proč s nimi nejdu do hospody. Nechápou, že je divné zůstat celý večer u vody bez bublinek. A další a další také nechápou. Rozumím jim. I já sama mám problém pochopit se.

Naštěstí kromě dneška, kdy jsem si dovolila o dvě hodiny déle relaxovat, nemám moc času o tom přemýšlet.