V Opařanech

Jednoho dne mi zazvonil telefon a protože volal Ota, který Zdeňkovi v Riu hodně pomohl, zvedla jsem to. V open space kanceláři soukromé hovory s ohledem na kolegy neprovozuju (tedy alespoň se snažím). Ota mě pozval na Sazka olympijský víceboj v Opařanech.

Přiznám se, nechtělo se mi. Jsem zavalená prací a nakupilo se mi i dost dalších problémů. Jenže zmatek se nejlépe řeší s odstupem a já už den dovolené potřebovala. Poté, co jsem souhlasila, a našla doma pár starých prezentací z loňského podzimu, jsem jen tak zadala do vyhledávače slovo ZŠ Opařany a dozvěděla se, že nejedu do normální základky, ale na školu při Dětské psychiatrické nemocnici.

Trochu mi zatrnulo. Proč zrovna já? Já, které v oficiálních psychologických testech nedávno vyšlo, že nejsem žádná "voda" (voda označuje osobu, která je velmi empatická a pečující), já, jejíž slovní zásoba je plná knižních a odborných výrazů, a která sice umí krásně ňuňkat na mimina v kočárku, s nimiž je nucena cestovat ve vlaku, ale delší rozhovor s dítětem vedla naposledy před  - no prostě dávno. Jak mám dětem vyprávět o něčem, čemu sama ani po roce moc nerozumím?

Ještě ke všemu dětem, v jejichž mozcích se odehrává boj na úplně jiném "levelu" než v mém světě.

Ale jako správný "vzduch", kterému je všechno fuk (vzduch je také termín z testů, obecně jsem prý všichni složeni z živlů voda, země, vzduch, oheň), jsem to hodila za hlavu a řekla si, že nějak bylo, nějak bude.

A bylo! Doteď se z toho šoku vzpamatovávám. Začalo to milým pane tělocvikářem, který mě přivítal a prohlásil, že mě zná. Prý z fotek. Moc jsem tomu nerozuměla, takovou čtenost můj blog zase nemá, ale neměla jsem moc času o tom dumat. Věci se dály rychle za sebou. Nejdřív přišlo asi dvacet dětí z druhého stupně. Já se pokusila začít vtipy (a to nebyl moc dobrý nápad, zase na druhou stranu jsem měla čas si děti prohlédnout - vypadaly naprosto normálně a inteligentně). Odpustily mi i nesouvislé povídání, přeskákování z tématu na téma a sklerózu ohledně jmen. Pořád se ptaly a z jejich otázek jsem pochopila, že musely o handbiku a o mě už něco číst. Nejvíc je zaujalo video z Vrátné. Mirku, tvoje videa jsou nejlepší oslavou našeho sportu!

Pak přišla na řadu ještě beseda s menšími dětmi. To už jsem se trochu chytala a vzhledem k tomu, jak rychle mi hodina uběhla, mohu jen doufat, že jsem je svým povídáním od sportování spíš neodradila.

Na závěr jsem dostala několik malých dárečků, například obraz (A3 není žádný malý obrázek) s mou podobiznou na handbiku. A já jim dávala jen narychlo podepsanou fotku! Navíc svoji fotku, kterou nechal speciálně pro tuto akci vyrobit ČPV. Mě by něco takového nikdy nenapadlo. S jedním milým chlapečkem (jehož rodiče dopředu s focením synka souhlasili), jsme se pak fotili. Chlapeček byl super, dal mi i pusu na tvář. Kdo mě zná ví, že v tomhle směru jsem trochu autista a vítací polibky jen trpně snáším. Ale tahle pusa mě doteď hřeje. Přitom ten kluk měl na "bezkontaktnost" diagnózu a jeho paní učitelka jen zírala. Prý jsem první, komu dal pusu. Takže jsem odjížděla smutná. Smutná z toho, že se musím vrátit z toho příjemného místa, ke svým všedním problémům a starostem. Smutná z toho, že to bylo tak rychlé a z pocitu, že jsem víc dostala než dala. Smutná z toho, že jsou děti, které mají handicap, který není vidět. Děti, kterým handbike, ani ten dětský, nepomůže.

Na druhou stranu jsem byla moc ráda, že jsem je poznala a trochu i ty, kteří se o ně skvěle starají. Děkuju a držím palce! Věřím tomu, že se ještě uvidíme! Svět je malej....