Srážka s blbcem

Nejsem naivní, vím že existujou. Jen jsem už dlouho žádného nepotkala. Tak jsem si myslela, že třeba vymřeli. Ale ne. Tenhle byl ukázkovej. Došlo k tomu asi takhle:

Jedu si svou oblíbenou (a díky letním uzavírkám téměř jedinou) trasu. Vyjela jsem brzy. Jedenáctá ještě neodbila a vím, že pátek nešťastný je den, tak rychle na krátkou projížďku jen. Jen co se staré šlachy natáhnou a oteklé nožičky odpuchnou.

Kromě lehce nefunkčního tlačítka přehazovačky mě celkem nic netrápilo, užila jsem si projížďku v lese za Vyžlovkou a po prázdné kutnohorské spěchala k domovu. Jako "prázdná" označuju stav, kdy mě na kilometru předjedou jen 4 osobáky a jeden kamion. Vítr nefoukal a tak jsem na kopečku za Mukařovem trochu zabrala, abych na úseku, kde je plná čára, nezdržovala.

Jela jsem okolo 37 km/h, když v dálce slyším přibližující se troubení. Nějaká svatba, říkám si. Pro jistotu jsem zadním kolem přejela přes čáru a zkontrolovala v zrcátku situaci. Za sebou jsem viděla jen cyklistku. Po deseti vteřinách mě předjelo auto. Moc jsem ho nevnímala a dál točila své tempo. Chyba! Najednou jsem před sebou viděla kufr a na něm nápis JEEP. Jediné, na co jsem se v té rychlosti zmohla bylo stržení řízení doleva. Auto jsem objela. Bylo to riskantní a uvědomovala jsem si, že kdyby jel v protisměru kamion, je po mě. Středovou čáru jsem skoro lízla a protijedoucí osobák měl plné právo se na mě zlobit. Minimálně jsem ho vyděsila. Až pak mi došlo, že to byl ten troubící kretén, který nevybržďoval. On rovnou zastavil.

Řekli byste, že mu nebezpečnost situace mohla dojít, ale asi tomu tak nebylo, protože mě opět předjel a tentokrát zastavil šikmo přes celý jízdní pruh, který je v tom místě široký tak akorát na handbike+ osobák + metr rezerva.

Tentokrát jsem byla ve střehu a zastavila.

Chlap vylez a sdělil mi, že v okolí je plno krásných silniček, kde by se mi jezdilo určitě lépe. Na to jsem mu nic neřekla. Nebyla jsem totiž schopna slova. Promluvila cyklistka za mnou, kterou ten debil málem sejmul, když otevíral dveře při prvním zastavení (to jsem neviděla). Servítky si nebrala a rovnou si ho vyfotila. Sdělila mu, že se  - narozdíl od nás dvou - dopustil několika přestupků a jestli hned neodjede...

Odjel a já pokračovala. V hlavě jsem měla totální prázdno. Asi šok. Fakt je, že ruce se mi začaly klepat až doma ve chvíli, kdy jsem si představila, co by se stalo, kdybych v prvním případě začala brzdit (ležela bych v nemocnici s oběma kotníky zlomenými) a v druhém, kdyby si masírování ega dotyčného řidiče nevšiml někdo za námi (to by bylo klidně možné, nezapnul ani výstražné světlo). Fuj!

Ráda bych se dožila požehnaného věku, kdy budu vnoučatům vyprávět o krásných časech, kdy bylo ještě možné provozovat silniční cyklistiku na silnici, nikoli jen na spinningovém kole v posilovně. Po dnešku začínám o všech slovesech (dožila, vyprávět, provozovat silniční cyklistiku) pochybovat.