S handbikem v Abu Dhabi

Musela jsem se trochu přesvĕdčovat, že se na závody, které se konají kdesi v poušti, hodný kus od evropských hranic, tĕším. Vůbec se mi nechtĕlo ztratit kus své svobody. A že jí ztratím bylo jasné.  Je otravné nechat se překládat  v letadle na úzkou kolečkovou židličku, nemoci jít celých sedm hodin na záchod, s napĕtím čekat, zda se shledáte s handbikem, v jakém bude stavu, a zda se do hotelu dostanete bez problémů. Všechno klaplo. Jen doprava do hotelu byla zajímavá. Přijel pro nás stařičký anglický žlutý školní autobus. Hodinu jsme čekali na dalšího spolucestujícího. Šedesátkou jsme si to pak šinuli z Dubaje do Abu Dhabi po prázdné sedmiproudé dálnici. Přijíždĕli jsme za svítání s tříhodinovým zpoždĕním. Nemĕla jsem moc pochopení pro slova recepční, že nás čekali až po obĕdĕ...

Po krátkém spánku jsme zjistili, že předpovĕď nelhala. Trochu pršelo. Okolí hotelu stejnĕ k procházkám nelákalo. Moderní nudná architektura, pár hotelů a  v dálce tribuna GP okruhu. Jinak nic. Vítr. Písek. Mrtvo.

Sedla jsem do handbiku a vůbec netušila, kam mám jet. Bála jsem se, že omylem vjedu na dálnici nebo se nebudu schopná přes systém kruhových objezdů, nadjezdů a křižovatek vrátit. Ulice byly pusté, jen pár uklízečů. S tĕmi bych se stejnĕ nedomluvila. Sice radí ochotnĕ, ale v případĕ, že vůbec netuší, co po nich chcete, není radno se ukazovaným smĕrem vydávat.

Naštĕstí jsem na první křižovatce potkala Francouze Joela, nejrychlejšího  evropského handbikera. Joel se s tím nepáral. Klidnĕ jezdil po prázdných silnicích na červenou a já taky. Nechtĕla jsem se ztratit. Pak se k nám přidali další včetnĕ dvou Italek. Jelo se na pohodu. Budili jsme rozruch, auta houkala, brzdila, osazenstvo si nás fotilo. Dojeli jsme až k jakémusi sídlišti hnědých přízemních domků s vĕžičkou. Asi obydlí pro personál hotelů. Za nimi už byl jen písek s kaluží vody smrdící po naftĕ.

Sobota probíhala stejnĕ jako pátek, jen tréninky byly dva. Ten druhý po odpoledním technickém mítinku. Po silnici nám jezdit zakázali. Prý je to nebezpečné. Polák Piotr se zranil. Měl technický defekt na kole. Policajti si na nás organizátorům stĕžovali. Ti nás proto raději nespouštěli z dohledu a v 16.hodin nás doprovodili do sídlištĕ. Tam jsme jezdili sem, a tam, a jediným rozptýlením byl malý arabský chlapeček, který nám vytrvale mával.

V neděli jsem se na startu časovky moc necítila. Hlava mi nebrala, že mám kvůli časovému posunu snídat ve tři a závodit v šest ráno. Ve skutečnosti bylo devět. Na startu mi byla zima. Bylo sice asi dvacet stupňů, ale dost foukalo. Bunda zůstala v hotelu. Okruh formule 1 byl hezky široký a hladký, k mému překvapení i s krátkými kopečky. Nepříjemný protivítr brzdil i cestu po rovinĕ. Než jsem se rozjela, byl konec. Takticky si nechám poučení pro sebe.

Odpolední závod, který se jel na stejné trase na hodinu plus jedno kolo, byl zajímavĕjší. Franceska mĕla technické problémy. Svezla jsem se chvíli za Aničkou, ale na to, abych jí předjela jsem nemĕla. Celkovĕ tedy druhé místo v RR a třetí místo v časovce.

Potvrdilo se, že s turistikou mají naše závody jen velmi málo společného. Dubaj jsem viděla na tři minuty z letadla, z Abu Dhabí, kromě ostrovu Yas, jen v dálce pár mrakodrapů. Jinak to nejde. Každý z handbikerů vkládá do sportu nemalé peníze a utrácet síly chozením po městě, když vás druhý den čeká závod, beztrestně nelze. Luxusního hotelu jsem si moc neužila, řešila jsem svou zdravotní stránku - žaludek a močový měchýř se začaly chovat podivně. Cesta do Abu Dhabi byla přesto užitečná byla. Ovĕřila jsem si, že se přes zimu nestal zázrak. Soupeřky ji také neprospaly u kamen. Potkám se s nimi znovu už za tři týdny v Barceloně.