Pro slepičí kvoč

Proč vlastně ještě píšu články do rubriky Novinky, když to nejzajímavější pohltí autocenzura? Nemohu psát o práci, což mi zakazuje pracovní smlouva. Nemohu psát o rodině, to mi zakazuje manžel. Nemohu psát o sportu, protože to je nudné. A o politice psát nehodlám, protože to je ztráta času.

Tak už zbývají jen zvířátka. Máme doma kocoura. Je mu rok. Jmenuje se Mindouš. Měl nám nahradit naši první kočičku Mindu, kterou přejelo těsně před naším odjezdem do Tokia auto. Mindouš je trest za naši naivitu. Mysleli jsme si, že všechny kočky jsou nenáročné, vděčné a přítulné. Omylem jsme si vzali kocourka. Tedy já měla určité pochybnosti o Zdeňkově výběru, ale přeci jen synové jsou už nějaký ten pátek z domu, a člověk rychle zapomíná na krocení testosteronem obdařené omladiny. Mindouš je nenažraný, neurotický a nesamostatný. Na nenažranost má nárok, je to puberťák, který si teprve buduje svalovou hmotu a postavení v pouliční smečcce. Místní kocouři mu už naznačili, kdo je tady pánem a tak se mimo náš pozemek nepouští. Je to srab, ale zase ho nepřejede auto. Pokud se nenažranost časem zmírní, bojím se, že neurotikem se už narodil. Kromě toho, že se bojí koček, bojí  se i lidí. Všech lidí. Nás dva toleruje jen proto, že mu dáváme jídlo. Občas se přijde pomazlit. Přitom se na mě dívá hrůzou rozšířenýma očima, které mluví samy za sebe: "Jsem strašně odvážný, když jsem ti dovolil sáhnout na mé bříško, jen mi prosím neubliž!" Snažím se nesmát nahlas, abych mu nevzala i ten zbytek sebevědomí, co má. Jeho nesamostatnost je mi záhadou. Byl dost dlouho se svou matkou a smečkou sourozenců na venkově. Nechápu, že se nenaučil starat se o sebe. Nemůže ode mě čekat, že ho budu učit, že lehat si venku v zimě na dlaždice není dobrý nápad, když kousek jsou pytle se senem, které izolují o hodně líp. Že si najde náhradní rodinu na dobu, kdy budeme v zahraničí, to nevypadá. To uměla jen naše Minda. Tak takhle je to s naším kocourem.

Ale za jedno jsem mu vděčná. Připomenul mi, že moje schopnost předat dál nějaké znalosti a dovednosti jsou značně omezené. Jak píšu jinde - ne, že bych se o to v případě synů nesnažila, ale nejsem si jistá, zda úspěšně. Na tom, že jsou mé děti schopné, vzdělané a vychované, mají v prvé řadě své vlastní zásluhy. Trochu žasnu, když sedím v kanceláři a poslouchám své kolegyně. Jak obětavě dětem připravují svačiny, řeší s nimi známky a vozí je do školy. Nějak si neuvědomuju, že bych tohle musela řešit. Svačinu? Chodily na nákup dřív než do školy. Známky šly mimo mě pod heslem "neuč se, život tě naučí". A vozit je do školy? Proč, když jim narostly nožičky. Ale abych nekecala. Vojtovi jsem, když byl na gymplu, psala čtenářský deník a v půjčovně sháněla DVD s filmy s povinnou školní četbou. Obojí mě bavilo. Tak třeba i kolegyně baví se s dětmi učit.

Když jsme u toho předávání. Stáří by mělo být období předávání. Co jiného také zbývá. Za život se vám v bytě i v hlavě nashromáždí spousta věcí. Mnoho z nich je zbytečných a měly by se vyhodit. Ale jak to přebrat? Je tahle má zkušenost k ničemu? Vždyť mě stála tolik potu a sil. Jen vážně nevím, zda se sama nezačínám točit v bludném kruhu. Občas se tomu musím smát. Něco mě totálně vyvede z míry, zpracuju to, uložím do paměti - a ejhle z paměti se vyloupne historka velmi obdobná, jen dvacet let stará. K čemu je vlastně ta "zkušenost" (eufemismus pro stáří) dobrá? Není lepší rezignovat a pořídit si slepice? Pro mne jsou slepice nepříliš inteligentní tvorové. Člověk si v jejich společnosti skutečně nemusí svou převahu dokazovat. Může to být zábavné a vzhledem k ceně vajíček i užitečné. Jen mně moc neláká trávit čas pozorováním hejna. Dříve to bylo součástí osudu. Babka na vejminku a slepice na dvoře. Nemyslím si, že by se doba nějak moc změnila. Lépe řečeno doba má jinou "image", ale lidi, lidi jsou furt stejný.

Raději se vrátím ke zvířátkům. Chtěla jsem si v důchodu pořídit psa a osla. Tedy přesněji: fenku a oslici (člověk by se měl poučit z chyb). Chtěla jsem jim přenechat částečně pohon svého vozíku. Ale teď se trochu bojím. Mám riskovat, když nezvládnu ani jednoho kocoura? No, nevím. Naštěstí teď to řešit nemusím. Dokud jezdíme několikrát za rok na závody, zvířátka nebudou. Čeká mě "ještě jeden" závod. Uvozovky jsou na místě. Na spinálce v Liberci jsem dostala několik dobrých rad. Za prvé: Přestat padat. Za druhé: Neříkat "poslední" ale "ještě jeden" (díky, Ondro). Moc se těším. A kdo dnes ví, co bude v září?