Podzim

Dočkala jsem se! Dnes jsem sedla na handbike a za odměnu za svou (nepřirozenou) trpělivost jela ven. Sice ne do Bučin, jen do Lipan, ale už vím, že se dočkám. Jsem z toho ještě celá vedle!

Poslední článek v tomto blogu jsem psala před dvěma měsíci a za tu dobu se událo věcí... Strávila jsem tři týdny v Liberci. Musela jsem se podívat do kalendáře - skutečně jen 3 týdny. Měla jsem nabitý program:

- vyndat zevní fixaci lze během pěti minut přímo v nemocniční posteli (stačí k tomu ráčna a PAN DOKTOR),

- jenže ty 4 díry v kosti tam zůstanou, díra v kůži také, ale ta mě trápit nemusí - Miss Krásná Noha už nevyhraju,

- u dobré sestry se na národnost nehledí, o svou kůži jsem se konečně přestala bát,

- vnitřní osteosyntéza, operace, na kterou jsem se těšila, a po ní konečně uzdravování,

- jediné, co měl zklamalo bylo chování mé vlastní nohy - takhle sebou škubat!

- inflace během týdne dosáhla 47% (cena piškotů v nemocničním bufetu),

- stavět nemocnici v tak prudkém kopci je zločin (pomsta vozíčkáři, který se nehodlá smířit s nabídkou v bufetu a jede do Billy),

- tam už mě nikdo nedostane, umím to odklikat i na KOŠÍKu, ale adrenalin tam nemají,

- pracovat se dá všude a za každých okolností (jen příště musím upozornit kolegyně, že právě umírám, aby mé výsledky nekritizovaly),

- hotspot je místo, kde to žije, a místo, kde se dají vydělat peníze: když jsem před pár měsíci v záchvatu nadšení souhlasila s DPČ a neuvědomila si, že taky mohu být nemocná,

- všichni věří, že budou chodit (po rozhovoru s dalšími spinálními pacienty),

- bez cévek ani na spinálku nelez (jsem ráda za svého sponzora a doufám, že ta dvě balení dorazila v pondělí po mém odchodu),

- ono to ještě běží! Zděšení nad nekonečným seriálem v televizi Nova,

- právo na svobodu musí být zapsané v tvé kartě (po rozhodnutí, že smím sama do vozíku, ale nikdo to neřekl personálu),

- teď tomu tady vládnu já! (na poslední dva dny mám k dispozici OVLADAČ).

Jednoduše, stále se něco dělo, člověk se seznámil se spoustou lidí, dva domorodci mě poctili návštěvou (oběma dámám tímto děkuju, nevím, zda jsem jim nepřipadala jak papiňák, protože přeci jen mi milé lidské slovo chybělo - například dnešní konverzace s manželem: "Co chceš k večeři?" "Nevím." Chceš vůbec večeři?" "Teď mě nevotravuj."

No a pak jsem se vrátila domů, týden po chvílích uklízela, pak týden balila. Na to jsem expert, takže jsem si vzala všechno a kupodivu i pár věcí potřebovala. Na Mallorce mi moře vrátilo energii. Každé ráno jsem v něm uplavala pár set metrů. Stačilo ale jen dojet na vozíku po dřevěném chodníku metr od vody a dívat se. Jak se hýbe. Jaký by byl život bez pohybu?

To mi připomnělo příhodu, kdy nejmladší syn přinesl ze školy leták. Stálo na něm: JAKÝ BUDE TVŮJ ŽIVOT? Takovéhle otázky nesnáším. Připomínají mi dětství a rozjásané prvomájové tribuny. Už jsem s tím heslem kráčela ke koši, když jsem si všimla, že je tam připsaná odpověď: Plný holek! Na druháka solidní úsudek, pomyslela jsem si a papír schovala. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Nyní, po dvaceti letech, se zdá, že syn své plány plní. A já vím, že je lepší nečíst cizí poznámky.

Jaký bude můj život? Kdoví? Člověk plánuje a Bůh se směje. Ale někdy nám dovolí do svých plánů nahlédnout. Není to moc příjemné. Ano, to je to správné slovo: moje léto nebylo moc příjemné, ale bylo zajímavé. Rozhodně jsem se nenudila. A pokud občas ano, aspoň jsem měla čas přemýšlet. Třeba o tom, co bude za deset, patnáct, dvacet let. Za dvacet let? Nejsem si úplně jistá, zda se toho chci dožít.