Paříž 2024

Asi bych měla uzavřít jednu kapitolu svého života a napsat o tom, co se vlastně stalo. Upřímně, chci na to zapomenout alespoň do doby, než si budu jistá, že všechno skončilo happyendem. Je tu totiž ještě pár "drobností" k vyřešení.

Celá akce - moje účast na Paralympiádě v Paříži, vypadala dlouho dost nereálně. UCI změnila bodovací systém, kterým přiděluje jednotlivým státům body podle toho, jak jsou její reprezentanti úspěšní. Systém nyní dává větší možnosti získání bodů pro státy s vyšším počtem reprezentantů (v celé paracyklistice). A ČR má jen dvě závodnice - Pavlínu Vejvodovou na tricyklu a mě na handbiku. Kdybychom nepřivezly žádné body z letošních svěťáků, máme jen jedno místo a já bych v klidu (a vlastně ráda) zůstala doma. Ale body jsme přivezly a nejmenším možným podílem při přidělování 80 účastnických míst (viz příloha) jsme získaly dvě místa. Přijala jsem přání mého muže, abychom v Paříži zakončili naši handbikerskou pouť.

Toto vše proběhlo okolo 19.6. Měli jsme něco přes dva měsíce, abychom se na cestu připravili. Co tím myslím? Kondici jsem měla slušnou už v květnu. Rozhodně lepší než před rokem. Postatné bylo jen nastavení hlavy: Mohla jsem to pojmout jako výlet plně hrazený pořadatelem a ČPV, ale to mi přišlo nefér. Byla jsem nominovaná, abych reprezentovala ČR, tak žádný "výlet", ale maximální snaha dostat ze svého starého těla to nejlepší a být spokojená s časem, neboť umístění bylo dané: o zlato se hodlaly poprat Australanka Parker s "Američankou" Brim (klasifikovanou jako kvadruplegička). O zbývající bronzovou medaili měly zájem tři další handbikerky a já mezi nimi nebyla. Jezdila jsem celé jaro na chvostu pelotonu i přesto, že se mé výkony zlepšovaly. Štvalo mě, že jsem pořád osmá. V cyklistice se nedá přesně určit, zda je vina na mé straně nebo jsou jednoduše mladé kočky rychlejší a posunuly úroveň závodění z roku na rok o level výš. Každý závod je jiný a průměrnou rychlost kromě trasy ovlivňuje i vítr a obecně počasí. Nějaký watty na kilo mě nezajímají, protože já bych si musela nechat uříznout nohy, aby se tenhle parametr výrazněji změnil.

Mým cílem bylo za dva měsíce dostat váhu a kondici na úroveň roku 2021. To se podařilo. Váha 53kg, kondice dle rychlosti v intervalech slušná. Handbike s novou vidlicí - jezdila jsem rychleji, neboť ten starý už moc pružil.

Malá odbočka: Co lidi vidí? Vidí bláznivou stařenu, která denně jezdí na vozíku kopec z Brumlovky na Budějovickou a nechce pomoci. Vidí kolegyni, která obědvá poloviční porce přesto, že jí lezou žebra z každého oblečení. Vidí invalidu ve fitku (to nikdo nechce!), který zvedá nesmyslné tuny a má na stojanech jen o 5kg víc než před deseti lety. Vidí handbike v půl šesté ráno na trase Lipany-Říčany. Tohle nikdo nepochopí. Tohle se fakt blbě vysvětluje. Mnohem víc uznání sklízím za jízdu pozadu/dolů po eskalátoru a to je trapně jednoduchá část mého denního programu. Chci dát vysvětlení, ale vím, že je to zbytečné: Ne, nezbláznila jsem se a nechci si nic dokazovat. Ano riskuji, nejen v případě jízdy po eskalátorech, ale hlavně tím, že jezdím na handbiku v normálním provozu. Proč? Protože chci věci dotáhnout do konce a dohodli jsme se, že konec bude v Paříži. Trochu hořký konec z dnešního pohledu, ale takový je život.

A pak nastal den, kdy jsme naházeli do auta tisíce věcí a doufali, že naše mise bude úspěšná a že se ve zdraví vrátíme. Odjížděli jsme za vedra. Zdeňka rozladilo, že všechny krátké kalhoty, které nafasoval od sponzora olympijské kolekce, byly M a nikoli L. Velikost oblečení jsem vyplňovala do Long listu někdy v prosinci a přísahám, že tam měl L. Vlastní oblečení bylo zakázané, tudíž jsme jeli s kraťasy z Tokia. To jen pro ilustraci, co se řešilo dvacet minut před odjezdem. 

První nocleh jsme měli kousek od Heidelbergu v Německu. Byla jsem ráda za klimatizovaný pokoj a super přístup do sprchy (u hotelů "na cestě" obvykle sprchování neřeším a nějak zvládnu hygienu u umyvadla). Poslední srpnový den nás čekaly francouzské dálnice. Po poledni už jsme objížděli autem závodní trasu. Pohybovalo se tam dost paracyklistů a tak jsem taky sedla na handbike a Zdeněk jel za mnou v autě. Měla jsem kliku, po chvíli mě předjela Annika s trenérem, které jsem se pak držela jako klíště, neboť průjezdy městem nebyly úplně jednoduché. Tahle část přípravy na závod je hodně důležitá - podívat se na "street view" kudy se pojede. Jen je problém, že kamera na autě vidí něco trochu jiného než já z handbiku. Taky sklon silnice, kanály, díry v asfaltu a hlavně průjezd zatáček se na googlu nedají nastudovat.

V neděli jsme vstali v půl šesté a v šest jsme již uháněli po dálnici na Clichy sous Bois (závodiště). Kvůli tomuto nedělnímu ránu jsem zorganizovala naši neoficiální část výpravy do Paříže. Tady v Praze je trénink v neděli ráno skvělá věc - téměř žádný provoz, minimum kamionů na Kutnohorské a příjemná teplota (mluvím o letních měsících). V Paříži nás trochu překvapilo, že se rozednívalo skoro o hodinu později - neuvědomila jsem si, že jižnější poloha bude mít takový vliv. Co bylo daleko horší, že provoz na silnicích byl výrazně hustší než u nás. Prý to bylo i tím, že druhý den končily dětem prázdniny a mnoho Pařížanů se vracelo z letních pobytů. I tak jsme si trasu minimálně třikrát projeli za provozu, musela jsem sice zastavovat před každým semaforem a kruhové objezdy projíždět zprava, ale jinak to bylo v pohodě, nikoho jsem neohrozila ani neomezila a kolona se za mnou taky netvořila.

Ze závodiště jsme se vrátili do hoteluF1. Kdo jste byl v Paříži, tak víte, že F1 jsou nejlevnější pařížské hotely se společnými toaletami a sprchami na chodbě. Pro nás bylo důležité, že auto stálo ve dvoře, a v něm všechny věci včetně handbiku, neboť do pokoje jsme se vešli my dva, můj vozík a dva kartáčky na zuby. Byli jsme v centru Saint Denis, starobylého městečka, které kdysi spolkla rozrůstající se metropole. cs.wikipedia.org/wiki/Saint-Denis

Odpoledne jsme vzali kufr na kolečkách (a mě se všemi kolečky včetně FreeWheel) a šlo se pěšky 3,5km do Olympijské vesnice. Byla to pohodová procházka narozdíl od jízdy autem, která by byla asi třikrát delší a dvakrát psychicky náročnější. Naše auto totiž do vesnice nesmělo a nemělo ani nálepku pro vjezd do "zakázané zóny" obklopující vesnici. Samotná bezpečnostní opatření ve vesnici připomínají vstup do dobře hlídaného kriminálu. A já s tím mám vzhledem ke své citlivosti na jakékoli omezení svobody velký problém. K dopravě v Paříži: Potřebuju se před závody udržovat v klidu. Tomu tedy cesty na závodiště a zejména ze závodiště moc nepřispívaly. Navigace nás vedla pokaždé jinudy. Pokaždé tím myslím skutečně každou z celkem pěti cest tam a pěti zpět). Aspoň jednou denně jsme zabloudili a protáhli si tak patnáctikilometrovou cestu o nejméně 10 minut. Nejkratší doba cesty: 50 minut. Za bloudění vždy můžu já, neboť jsem v naší rodině navigátor, to jest obsluhovač a "převyprávěč" aplikace Vaze. Mám sice letitou praxi, ale co se děje v Paříži, je nad mé schopnosti a koneckonců i nad schopnosti GPS, kterou úzké a často souběžně vedoucí silnice matou.

Budu pokračovat v popisu: V neděli jsme přešli do vesnice a ubytovali se tam s kufrem, přičemž handbike, nářadí a vše podstatné zůstaly v Saint Denis v hotelu F1. Vesnice super, skoro srovnatelné s hotelem pod Fuji, kde jsme bydleli s ostatními paracyklisty v roce 2021. Jídelna skvělá, jen vodu v pokojové teplotě jsem nenašla, mohla jsem si ale míchat studenou s vařící :-). O jídle vám toho moc neřeknu: nějaké maso tam měli, zeleninu také. Stejně jsem moc před závody nejedla a když už jsem po závodě mohla, byla jsem tak rozhozená, že jsem stejně nemohla.

V pondělí 2.9. jsme si chtěli udělat hezký den, ale nějak to nevyšlo. V sedm ráno mě odchytil dopingový komisař a následující 2,5 hodiny jsme strávili na dopingu a pak teprve na snídani. Tím se mi celý plán rozhodil, vůbec nevím, co jsme pak dělali (procházeli se po vesnici?) a odpoledne jsme šli do F1, Zdeněk leštil handbike, já luštila křížovky, šli jsme brzy spát s tím, že vyjedeme po šesté ráno, abychom našli volné místo k zaparkování. V úterý 3.9. byl od devíti oficiální trénink, to znamená, že trať byla uzavřená pro dopravu a mohla jsem si tedy vyzkoušet projíždění zatáček v protisměru (to znamená po nejkratší závodní trajektorii). Našli jsme úžasné parkovací místo asi 200m od trati na hraně křižovatky, která již byla pro dopravu uzavřena. V devět ráno jsme čekali na pokyn pořadatele, že můžeme vyjet na trénink.

Jen rychle nahodím, co se stalo na konci tréninku - jeli jsme z posledního kopce, netočila jsem klikami, jela jen samospádem, Zdeněk kus za mnou na kole. Začínalo pršet. Před kruháčem jsem si přibrzdila, podle Garminu na 35km/h, jenže pak jsem vjela na bílou čáru přechodu a v tu chvíli zároveň chtěla zatočit, jenže handbike jel rovně a těch pět metrů mezi bílou čárou a zátarasy nestačilo k tomu, aby se ze smyku dostal. Nabořila jsem to rovně do nějakých pytlů, kterými byly obložené kovové plůtky. Jen to zapružilo a hodilo mě to metr zpátky. Spadl mi řetěz za nejmenší kolečko přehazky. Zdeněk takové štěstí neměl a 2 vteřiny po mně skončil na zemi v zátarasech a nezvedal se. Také mu podjela vlhká bílá čára přechodu. Vzpomeňte si na masakr cyklistů a cyklistek při časovce na Olympiádě, kdy také pršelo, než začnete soudit naše cyklistické umění. To se občas stane, a já jsem ráda, že se to stalo na trati bez provozu, takže jsme následně neskončili pod autem nebo kamionem. Pak začala Zdeňkova anabáze s nohou zlomenou v krčku, což dlouho nikdo nevěděl....

Tento text píšu z domova a miláček se pohybuje (!) byť pomalou chůzí po kuchyni a ptá se, co bude k obědu. Že by mělo pokračování příběhu dobrý konec?