Paříž 2024 závody

Opravdu jen stručně se vrátím k tomu, jak probíhaly závody handbikerek na Paralympiádě v Paříži. Měla bych dodat: výběru z elitních handbikerek. Ten výběr za jednotlivé státy do určité míry udělali organizátoři, kteří omezili počet míst v celé paracyklistice na 80, což je diskriminující pro nás, ženy, které musí jezdit ve sloučených disciplínách! Často závodu dominuje závodnice velmi zvláštně klasifikovaná, která vyhraje na přepočet (pokud má kvadruplegička omezení na svalech rukou nemůže jezdit stejně rychle jako paraplegička, to je prostě fyzika. A pokud jezdí, je něco špatně). 

Mezi handbikerkami jen jediná kategorie jela samostatný závod, a to kategorie H5, neboli "vymírající" kategorie klekaček. Vymírající proto, že holek je málo, jsou to většinou oboustrané amputářky, protože kdo jiný (kromě Němky Eskau) by si chtěl celý závod mačkat nohy v divné a také nebezpečné pozici. To raději přejdou do kategorie H4, kde budou bez nohou a s funkčními břišními svaly kralovat (Jeannete Jansen). 

Statistika k počtu handbikerek v nesloučených kategoriích na posledním závodě SP: WH4 třináct, WH3 patnáct (to je moje kategorie paraplegiček s nestabilním trupem), WH2+1 sedm a klekaček WH5 bylo jen šest. Paralympiáda: jen osm WH3. A klekaček WH5 bylo i na Paralympiádě šest jako na svěťácích, tzn. žádná selekce, protože naděje na medaili je v nesloučeném silničním závodě statisticky větší.

Vzhledem k okolnostem - Zdeňkovu úrazu - jsem neřešila, jak skončím. Důležité bylo závod dokončit a nebýt poslední. S časem 31 minut nejsem spokojená, měla jsem na víc, ale opět předesílám: nedokázala jsem jet v zatáčkách úplnou hranu. Trať bych dokázala projet rychleji, otázka je, k čemu by to bylo, když i čas 27 minut by mě posunul o jediné místo. Vím, jsou to trochu zvláštní úvahy, jen se tím snažím říci: soupeřky nic nezkazily a já jsem na ně neměla. Tím pádem jsem splnila to, s čím jem do Paříže jela a narozdíl od Ria, kde deváté místo bylo hluboce pod mými možnostmi, jsem v Paříži sama sebe nezklamala.

Jaká byla bezprostřední příprava na závod: 3.9. jsem od 11hodin (po Zdeňkově úrazu) řešila: co Zdeněk,  jak se dostanu do vesnice ze závodiště (přijeli jsme autem, které nemělo ruční řízení), co s autem, které musí někdo převézt do hotelu, kde jsme měli zaplacené parkování, co s handbikem, který musí zůstat někde ve skladu na závodišti, co s přední galuskou, která ač týden stará nevydržela smyk a byly v ní podezřelé rýhy, předání klíčů od auta synovi, který by ho dopravil i s handbikem do Bruselu po skončení závodů... A to ještě nezmiňuji, že 4.9. dvě hodiny před závodem handbike přestal řadit a Martin musel znovu nastavit resetovanou přehazku... Zkrátka, když se něco posere, tak většinou důkladně.

Díky pomoci Martina, Vojty a doktora výpravy jsme to zvládli. Ale byly to nervy. Asi mi to ubralo i dost energie.