Paralympiáda - zpráva z akce
Splácím dluh všem, kdo čekali 14 dní na informaci o výsledcích závodů handbiků na Paralympiádě Tokio 2020.
Nejprve musím zmínit, že o trase závodů jsem měla jen kusé informace - něco o kopci, který je větší než na brněnském autodromu. To jsem i viděla na mapce okruhu. Trasa časovky kopírovala závodní okruh Fuji Speedway asi z poloviny, zbytek osmikilometrového kolečka se jel na obslužných komunikacích. V praxi to znamená, že jsme po čtyřech kilometrech přejeli přes parkoviště u paddocku a najeli na úzkou silničku, která se náhle prudce zlomila a spustila se dolů. Trochu jako na horské dráze . Po chvíli se odbočilo prudkou pravou zatáčkou do tunelu pod tratí. Pokud člověk vybral tuto zatáčku, klopenou kvůli odtoku vody přesně obráceně než bylo potřeba, mohl si oddychnout. Čekala ho už "jen" odbočka doleva do protikopce, před kterou se muselo "dupnout" na brzdy. Kdo to neudělal převrátil handbike a odřel si loket. V jídelně jsme pak se Zdeňkem tipovali, kterou ze dvou záludných zatáček závodník nevybral (podle toho, kterou ruku měl zafačovanou).
Ale k věci: Naše kategorie jela dva okruhy, 16 km. Nejlepší Annika Zeyen (GER) měla čas 32:47. Druhá byla Italka Francesca Porcellato +43 vteřin, třetí Polka Renata Kaluža ztrácela již přes minutu. Já byla pátá, odstup za medailovým umístěním byl 1:49, takže dostatečný na to, aby mi nebylo líto, že nedostanu medaili. Na trati jsem neudělala z mého pohledu žádnou chybu, pravda je, že druhý okruh už jsem jela do kopce lehce pomaleji a na cílové rovince jsem měla pocit, že snad nikdy neskončí. Finišovala jsem rychlostí 41,8 km/h. Myslím, že jsem ze sebe vydolovala maximum. Ráda bych napsala, že jsem se svým výkonem spokojená, ale tuhle větu nepochopí ten, kdo tam nebyl. Za mnou skončilo šest závodnic, z toho pět ve věku mých dětí. Věřím, že to mladé holky nevzdají a převezmou po nás (50+) štafetu.
Ani výsledky ostatních kategorií nepotvrdily trend cyklistiky, že síla mládí vítězí nad zkušeností. Když jsem psala své medailonky zasloužilých handbikerů, věřila jsem, že mají naději na skvělé výsledky, ale zároveň jsem si říkala, že získat medaili bude hodně těžké. Těžké to určitě bylo, ale stará garda přijela výborně připravená:
Kategorie H3 (3 okruhy, 24 km): 1 ABLINGER Walter 43:39.17 ; 2. MERKLEIN Vico+1.89 (vteřin!) ; 3. Španěl GARCIA MARQUINA Luis Miguel+9.5. Švýcarská legenda Frei byl sedmý s odstupem minuty. Ale i to je skvělý výsledek! Walter (52) překvapil - myslím, že ho nikdo netipoval na vítěze. Prý se zavřel na několik měsíců doma a tvrdě trénoval. Stříbrný Merklein je o osm let mladší a bronzový Garcia je úplné ucho - je mu teprve 42 let!
Kategorie H4: PLAT Jetze 37:28, FRUEHWIRTH Thomas +1:01.69, GRITSCH Alexander+2:30
V kategorii H4 je těžké porovnávat výsledky, neboť Holanďan Plat stejně jako jeho krajanka v kategorii WH4 mají jiný handicap a jejich tréninkové možnosti nejsou tím pádem limitovány hrozbami paraplegiků jako jsou dekubity a nefunkčnost močového měchýře.
Kategorie WH4 byla spojená s kategorií WH5 (klekačky) už na časovku, což jsem si při psaní medailonků neuvědomila. Spojování kategorií není fér. Zejména na této trati měly amputářky z WH5 nepřekonatelnou výhodu ve váze (bez nohou váží jistě o více než 10kg méně) a v tom, že se do zatáček dokáží nahnout (mají funkční břišní svaly, což řada paraplegiček nemá). Proto se na prvních třech místech umístily amputářky, ačkoli jedna z nich leží na handbiku nikoli na klekačce (Jennette Jansen). Sandra Stöckli byla v časovce až osmá, přestože byla druhá ve své kategorii WH4. Pak se není čemu divit, že si holky z této kategorie chtěly spravit chuť v silničním závodě, který měly společný s námi.
Silniční závod vypadal na plánku trati dost podobně, ale zkušenost mi říkala, že to určitě nebude tak jednoduché. Jeden okruh měřil 13,4 km - byl prodloužen o tři kilometry mimo areál Fuji Speedway. Toto tříkilometrové kolečko vypadalo tak nevinně! Kdo si ho neprojel, udělal velkou chybu. Trénink byl možný jen v jediné odpoledne, kdy se na dvě hodiny otevřela celá trať. Byla jsem šťastná, že jsem se rozhodla jít na tento trénink i přesto, že jsem se z dopoledního tréninku vrátila do hotelu až v jednu a trénink začínal ve tři. Vojta, náš manažer, nás odvezl autem (což zkrátilo dobu jízdy na autodrom asi o 5 minut. Úplně ale o tom až příště). Fakt je, že mi nebylo úplně dobře, když jsem jela dolů směrem k východní bráně Fuji Speedway a handbike nabíral rychlost 80 km/h a já přesně jsem nevěděla, do čeho se řítím. Před vjezdem do brány byla silnice přerušena odtokovým kanálkem, který mě vyhodil do vzduchu. Vybrat si v té rychlosti jeden ze 4 průjezdů branou byl docela oříšek. Nebudu to protahovat. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. V závodě jsem to pak dala a v prvním ze dvou okruhů (jeli jsme jen dva, tj. cca 27 km) jsem se udržela v balíku. V tříkilometrovém stoupání se peloton rozdělil – výkonnostně nejsilnější trojice poodjela a rozdělila si medaile: 1.Jennette Jansen (NED), 2. Annika Zeyen (GER) 3. Alicia Dana (USA). Jelo se mi skvěle – určitě i díky tomu, že jsem po návratu z MS šla s váhou hodně dolů. Se Švýcarkou Sandrou jsme to zkoušeli ještě víc roztrhat, což se mi podařilo až v závěrečném stoupání. Nechala jsem za sebou deset zbylých závodnic a dojela jsem šestá v závodě a čtvrtá v kategorii.
Výsledky handbikerů H3: 1. KUZNETSOV Ruslan 2. FREI Heinz 3. ABLINGER Walter
H4: stejné pořadí jako v časovce.
Svůj závod v časovce jela poprvé v paralympijské historii i kategorie kvadruplegiků H1. Silniční závod měli kluci spojený s H2 na 4 okruhy tj. 52,8 km, což bylo hodně zvláštní, aby MH1 jela dvakrát tilik co my, WH3. Hodnotit výkony Patrika, který reprezentuje v H1, nejsem kompetentní. To samé platí i k výkonům Tomáše Mošničky H3, který to určitě udělá na svém webu.
Dojmy a pocity popíšu příště.