Střípky

Japonský přáteláček  (parafráze toho, jak Olympiádu nazývá Ester Ledecká) je měsíc za námi, jede se dál. Život na kolečkách je nekonečně pestrý a přináší mi každý den nové a nové zážitky.

Jen stručně pár postřehů z běžného života: V práci mě na deset minut vyřadily z pracovního procesu komentáře k článku o mé účasti na Paralympiádě na intranetu. Pár desítek lidí mi poslalo přání mnoha úspěchů a obdivná slova. Lidé z poboček, kteří mě nikdy neviděli ... bylo to silné a zavazující. Vím totiž, že ne já, ale oni, ti z malých měst, matky samoživitelky, děti starající se o nemohoucí rodiče či handicapované děti, ti jsou mnohem většími hrdiny, často anonymně pomáhající těm, kteří jsou na tom ještě hůř.

V autobuse mě dostala na lopatky dívka, jak se později ukázalo studentka scénáristiky, která hned po nástupu vybafla větu: "Když jsem byla malá, četla jsem Vaši knihu." Tý brďo! Vždyť první díl vyšel v roce 2014! To je přeci nedávno! Na vozíku ještě nejsem ani deset let... Samozřejmě jsem se chvíli vznášela na obláčku. Přesně v tu chvíli jsem si totiž cestu zacpanou Uhříněvsí krátila myšlenkou na napsání humoristického bestseleru, který rozhodně bude mnohem větším hitem než ta slátanina Patrika Hartla, co má právě v kině premiéru. Myslím, že víc legrace je v každé druhé hospodě. Jen to marketingově uchopit.

Při nastupování do vlaku mám strach - připadá mi, že se mezera mezi vagónem a nástupištěm během pandemie zvětšila. Paní průvodčí mě vítá, už mě dva roky neviděla. Asi zase dlouho neuvidí. Jízdenka podražila o 30% (i tím, že mi už neplatí In karta). V duchu si říkám, že se mi adrenalinu dostává dost na handbiku. A zadarmo.

Sonduju nová nástupiště (Praha-Zahradní město, Praha-Eden, Praha-Vršovice). Dost velké mezery. Pokrok bývá vykoupen mnoha oběťmi. Nechce se mi pokoušet osud. Zlomený kotník jsem už měla dvakrát. Stačilo. Už jsem si zvykla na autobusy a milé řidiče na naší dvojlince (226, 227). Cesta busem je sice hozenou rukavicí mé samostatnosti, protože chodník v Kolovratech prostě není normalizován a autobus k němu nezajede. Tudíž ani já bez plošiny nenastoupím a tu plošinu mi musí někdo sklopit. Těch pár slov a gest s řidičem zachraňovalo mou potřebu komunikace extroverta v době tuhé karantény. Za tohle jim ještě dlužím poděkování.

Můj volný čas stále naplňuje handbike. A letošní zářijové počasí bylo hodně povedené. Objela jsem všechna krásná místa (Bučiny, údolí Jevanského potoka, Kostelní Střímělice), spočítala spadaná jablka za Lipany, párkrát se potěšila novým asfaltem na nejvíce vymletých místech silniče č.2 Kutnohorské. Po příjezdu z Japonska jsem se musela pekelně soustředit na to, abych nejezdila moc rychle. To už teď nehrozí, tělo si našlo rovnováhu mezi výkonem a přežitím. Rakušan Ablinger měl větší smůlu. Skončil v nemocnici, neboť pro závodníky nejsou ani rakouské silnice bezpečné.

Zatímco píšu tento text, jedním uchem poslouchám volební superdebatu. Tím uchem ke mě doléhají katastrofické předpovědi, že nebudu mít na elektřinu, moje vnoučata vytlačí z Prahy ruští spekulanti a umřu zřejmě předčasně. Bude hůř? Ano. A budeme muset šetřit nebo investovat? Myslíte, že výběr vlády změní robustní systém, jehož jsme součástí? Národ, Evropa, lidská civilizace, příroda jako celek? Tenhle systém přeci nemůže jedna vláda ovlivnit. Jediné, co budoucí česká vláda může, to je nekrást a neškodit. Neškodit spoléháním se na evropské peníze či pokusy instalovat socialismus. A nevysílat negativní emoce. Chtěla bych volit společnost pro veselejší současnost. Humor a nadhled na povrchu, morálku a disciplínu uvnitř. Takových lidí jsou mraky. Škoda, že ti do politiky nikdy nepůjdou.