Ještě žiju (volume 61)

Rok jsem nic nezveřejňovala, ale to neznamená, že nebylo co psát. Jen jsem se potřebovala nadechnout a změnit směr. Přeměnit nastavení svého systému. Ne, nezačala jsem se zabývat háčkováním, jak mi radí moje spolutchýně, ačkoli to jako další krok úplně nezavrhuju (však ono na to také dojde). Je to jen "reset", který musí udělat občas každý.

Zamyslela jsem se, co vyhodit, co ponechat. A kromě úklidu v hlavě provádím i úklid skutečný (těch věcí, co se musí vyhodit).

(tady budu pokračovat, ale teď musím "šlapat" aspoň hodinu na trenažéru)

Před rokem touto dobou jsem se znovu narodila (pokolikáté už?). Zní to pateticky, na sítích jsem si z rentgenu stehenní kosti prošpikované železem dělala legraci, ale zase taková sranda to nebyla. Tvrdě jsem si návrat do života odpracovala. Když to shrnu, potřebovala jsem přesvědčit tělo, že se proti tomu železu (nebo titanu, či co to je) nemá bránit. A měla jsem ohromné štěstí, že se mi to povedlo. 

Mám další důkaz svého tvrzení, že v životě mě dopředu nejvíce posouvají prohry a následný boj o "návrat" na ztracené pozice. Nemyslím si, že každý má právo dostat, co chce. Navíc, když obecně platí, že často víme jen to, co nechceme. A to je sakra rozdíl! Jen je mi líto, že se z mých proher nemohou poučit mí potomci. Ráda bych zkušenost předala dál. A to je vlastně největší výzva následujících měsíců (nebo let, ale netroufnu si predikovat, zda mi jich ještě zbývá toik, aby to vydalo na množné číslo).