Jeden den

Abych byla ve svém psaní konkrétní - to si přál jeden čtenář mého blogu. Moje zpomínky prý nikoho nezajímají. Já si také (ještě) pamatuju, jak mi babička stále dokola vyprávěla dojemné příhody ze svého dětství. Těžkého dětství. Teď to samé dělám sama. Uteklo to nějak moc rychle...

Táákže - ráno vstanu po sedmé. Minda vstává dřív a to znamená, že už hodinu předtím než se vykopu z postele dává najevo, že chce ven. První, co udělám je, že ji vyhodím z okna. Pod oknem je střecha garáže a kočky mají sedm životů, ne? Než se zase vrátí domů, sjedu do přízemí, zapnu rádio na plné pecky a sednu na handbike. Začíná první fáze tréninku - hodinka na lačno pro probuzení metabolismu. Pitná voda povolena. Jedním okem sleduju tepovku, aby nelezla přes stanovenou hranici, druhým okem se dívám na flek na stropě - chtělo by to vymalovat, ale je mi jasné, že tohle jsem v naší domácnosti vždycky dělala já, takže ten flek tam nahoře mě přežije.

Po hodině slezu, uvařím čaj, něco sacharidů, tvaroh, k tomu zakousnu nějaký vitamín nebo minerál, podle toho, jaký je den a jak se cítím (v případě velké únavy after training protein). Přiložím do kamen. Teplota tak akorát na dva svetry. Nahoře na žíněnce si můžu udělat pár kliků, kdyby mi snad byla zima. Pak zapnu oba noťasy a než ten služební naběhne, zkouknu mailovou schránku a mobil, zda mi něco nepřišlo. Někdy se vyplatí i zavolat na čísla, která se mi nedovolala, neboť pošta si vykládá nouzový stav tak, že už nám nemusí házet do schránky ani ten papír "adresát nezastižen". Že nemáme zvonek je druhá věc. Asi by nic nezměnil - za 3 vteřiny se ke dveřím stejně nedostanu.

Poté, co mi začne být zima, jdu opět přiložit. Pak podle počasí - buď znovu handbike nebo vyvenčení s hůlkami. To je sice jen na hodinu, ale "nabalování" a následné "vybalování" mi stejně zabere minimálně 45 minut, takže buď 2 hodiny na trenažéru nebo hodina a 13 km v přírodě. Tedy pokud se přírodou dá nazvat silnice "Do kopečka". Z kopečka to dnes moc nejelo, foukalo proti. Ale chvíli (asi 2 minuty) jsem viděla i slunce. Venku je to lepší i v tom, že potkám lidi. Běžce, pejskaře, sousedy, kamarády, řidiče, kteří mě objedou s respektem i ty, kteří mě děsí hodně sportovní jízdou. Každý si potřebu adrenalinu kompenzuje jinak, s tím nic nenadělám. Je asi jedna hodina, dvě polena do kamen a dělám oběd (tedy na plynu, sporák funguje). Dnešním králíkem se budu živit do středy, pak si asi nechám dovézt něco z hospody - pokud nezapomenu včas zavolat. V 10. hodin totiž obvykle řeším jiné věci.

Po obědě žádné cvičení ani duševní námaha nejsou možné. Stejně ale musím dodělat věci do práce. A také trochu uklidit by to chtělo. Musí se opět přiložit - na to už čeká kočka (venku, za prosklenými dveřmi má situace pod kontrolou, pokud se tedy nevetřela dovnitř po mém návratu z "nordic walking").

Večer bývá krátký půlhodinka televize, před zprávami, ve stoje opřená o chodítko. Na zprávy se málokdy dívám - málokdy je na co, stačí mi ten vtipný pořad poslouchat. Občas si pak pustím nějaký dokument - nejradši zeměpisné pořady natáčené ze vzduchu - naposledy to bylo Španělsko. Přes Pyrenejský poloostrov létáme na jarní soustředění a už dvakrát jsem díky příznivému počasí opravdu viděla tuhle zemi zeshora (v takovém detailu jako v TV to nebylo, ale i tak to bylo úchvatné).

A takhle jde den za dnem, mění se jen charakter tréninku, občas den volna, ale ani ten nelze strávit v posteli. Prostě covid. Nuda. Doufám, že všichni máme ještě nějakou perspektivu. Nebo jsme národ bez budoucnosti?