Jaro 2019

Jaro přišlo na etapy. První se odehrála na Lanzarote a čítala 700 kilometrů. Druhá, výrazně chladnější proběhla v chorvatské Poreči. Tam jsem najela jen 500, rozedrala galusku bržděním před stupidními retardéry a domů dojela totálně vysílená po dvanáctihodinové cestě. Z Chorvatska do Prahy vedou nejméně tři trasy, ale my jeli přes Rataje nad Sázavou. Bylo to zajímavé, ale nebyla to zkratka!

V Praze nejdřív počasí vyhlásilo třetí etapu jara, ale nějak se to zadrhlo. Poté, co jsem uklidila zimní věci, se vrátilo únorových sotva pět. Tak jsem zase vybalila, navlékla na nohy tři vrstvy a vyrazila.

Ve středu jsem jela v intervalech své "oblíbené" desetiminutové stoupání. Poprvé to ještě šlo. Na rozjetí dobrý, říkala jsem si. V druhém kole jsem zvedla tepovku a čekala, že uvidím na displeji odpovídající rychlost, ale ne a ne ji tam dostat. Trochu mě to znervóznilo - přeci jsem nebyla na tréninkových kempech zbytečně?

Ani v třetím kole jsem se nedokázala zrychlit, zato na mě v půlce kopce padla deka - občas se mi to stane - srdce jakoby odmítalo tlouci a za zadní nápravu se  pověsí kus skály. Zvolnila jsem, abych dojela domů. Tam jsem neměla čas bádat o příčině problému, musela jsem do práce. Až večer nad počítačem jsem zničeho nic přerušila sledování sestřihu závodu Paříž-Nice a zadala do googlu: "zánět zevního zvukovodu". Vůbec nevím, jakou asociací mě ta slova napadla. Bolelo mě všechno, ale ucho ne. Tedy při ležení v posteli mě nebolelo. Pravda je, že trochu citlivé bylo od té doby, co jsem do něj narvala špunt, abych mohla spát. Sem tam se mi špatně polykalo. Sem tam mě bolela hlava. Ale všechno jsem vytěsňovala - důležité bylo najet denní dávku kilometrů, neskončit pod autem, nezničit handbike.

Dnes mi mou diagnózu potvrdila doktorka. Kromě toho mi asi propíchla bubínek ("jé vám to nějak krvácí, no já to chtěla jen vyčistit"). A to jsem úmyslně nešla za Dášou, která mě vždycky rozbrečela, ačkoli léčila ne mě, ale Pepana. Všechny ORL doktorky zřejmě musí být sadistky. Z podstaty.

Takže teď už mě ucho opravdu BOLÍ! Proto ležím v posteli a mám čas psát. Kromě toho mám horečku. To jsem se dozvěděla jen díky tomu, že jsem při hledání acylpyrinu našla teploměr. Asi měl pravdu Vojta, který při poslední návštěvě říkal, že bychom si doma měli aspoň občas uklidit.