Jak jsem spadla (po deseti letech)

Od března, kdy jsem napsala poslední článek blogu, se stalo mnohé. Změnila jsem práci, jela na dva svěťáky, narodilo se nám třetí vnouče. Takový všední život. Až do minulé středy, kdy mě přibrzdil retardér na cestě z nádraží.

Můžu tady psát o tom, jak se snažím být opatrná. O tom, že na Hájích už jezdím z metra jen výtahem. Ne po eskalátoru. Tedy pokud není před bouřkou a/nebo nespěchám na autobus. O tom, že pokud přijede vlak na sedmé nástupiště sever, nesnažím se z něj vyskočit, protože je tam fakt hnusná díra. Jiná věc je, zda mě do té díry nehodí přičinlivý mladík, který si nenechá poradit s manipulací s vozíkem. Dále můžu psát o tom, jak jsem opatrná při jízdě přes tramvajové koleje na Florenci, protože tramvaj nezastaví na místě a na přechodu za kolejemi už jsem si jednou sáhla na auto. A pak mě zastaví retardér, přes který jsem projela snad stokrát. O tom, nechť si každý myslí svoje.

Výsledkem je zlomenina bérce. Tentokrát nikoli kotníku, ale obou kostí asi 5cm pod kolenem. Po pádu jsem se ještě dokázala posadit na vozík a dojet domů. Až tam jsem zjistila, že noha je nějaká gumová a dva hrboly pod kůží jsou asi kosti. Zlomené. Co teď? Nejdřív jsem s tím chtěla odjet na rentgen do Uhříněvsi, ale tam už bylo (ve 13h.) zavřeno. Zdeněk se nacházel 120 km od Prahy a nebral telefon. Tak jsem zazmatkovala a zavolala si rychlou (155). Nerada bych psala, že to byla chyba mého života, ale chyba měsíce určitě.

Rychlá sanitka totiž jede jen do spádové nemocnice, což je v mém případě FNKV. "Musím rychle na rentgen a zjistit, zda mi tam úlomky kostí nezpůsobují vnitřní krvácení" - uvažovala jsem logicky, ale nedošlo mi, že od příjezdu do nemocnice nebudu mít situaci plně pod kontrolou. Na příjmu se na mě chodili dívat medici i lékaři: "Hele, vole, votevřená zlomenina bérce a vono jí to vůbec nebolí". Rozhodně říkali, že musím na operaci ještě dnes.

A dál je to trochu smutný příběh - z "ještě dnes" se stalo zítra, noha opuchla, já neměla informace, ležela jsem na tvrdé posteli totálně bez pohybu (nechtěla jsem přerušit život = krevní zásobení polomrtvé nohy). O den později v poledne mě odoperovali. V té chvíli už jsem byla ta potížistka, co nechce narkózu. "To jsme ještě bez narkózy nedělali, to nepůjde..."  Po dvou hodinách a konzultaci s rozumnou anestezioložkou: "Tak uděláme aspoň epidurál". Dělat epidurál člověku s kompletně přerušenou míchou je jako mlátit prázdnou slámu, zalívat bažinu, beat a dead horse - jak kdo chce. Ale klidně si mne nabodněte, mezi L1 a L2 stejně nic necítím.

Ležela jsem a čekala na operaci. Přemýšlela jsem o tom, kolik z mých soupeřek odjelo na MS do Kanady. A také o tom, kolik z nich by tu leželo absolutně bez bolesti a mohlo podstoupit operaci bez narkózy. Navrhnu to klasifikátorům jako zlepšovák.

Když ze mě sundali ten hadr zakrývající výhled uviděla jsem 4 šrouby v mé noze spojené "lešením". Lešení udělané tak, že 2 šrouby dole trčely nahoru a dva ve stehnu do strany. V duchu jsem zaklela: "Doprdele, s tímhle se nejen nedostanu do vozíku, ale ani na levý bok!"

Vypadá to jako prkotina, ale na vozík potřebuju, abych si dojela na záchod (na velkou) a 8 let spím půlku noci na levém boku, půlku na pravém. Na zádech spát nemůžu. Tělo ví, že kostrč trčí tak, že si koleduje o dekubit. Já, princezna na hrášku, která hodnotí hotely podle toho, kolikrát se v noci musí otočit (čím měkčí postel, tím více se vyspím),  jsem se vrátila o deset let zpět. Do doby, kdy jsem bezmocně ležela ve Střešovicích.

Vynechám 4 dny po operaci, kdy jsem dostávala zadarmo jídlo, led na nohu a aescin (proti otokům). To abych vypíchla aspoň nějaké klady. Už jsem měla notebook, což mi zachránilo život. Pracovala jsem, abych mohla myslet na něco jiného než svůj zadek na dvoucentimetrovém pogumovaném molitanovém čtverečku (antidekubitní opatření).  "Vy chcete polohovat? Vždyť tam máte ten molitan."  Slova "Vy chcete srát?" naopak vůbec nepadla s tím, že se to nějak vyřeší až se po... V sobotu jsem zbalila sanitáře, nacouvala k záchodu, nějak přeskočila pozadu a poradila si de facto sama. Ale podruhé už jsem to nehodlala absolvovat.

Byl to tedy pád. Z civilizace spinálky před 10 lety na Ukrajinu. Zdravotnický personál jistě postupoval v souladu s tím, co se ve škole naučil, ale bohužel to ve velké většině případů nebyla česká škola. Vrchní sestra měla zřejmě dovolenou, nebo ji má ve Vinohradské už léta.

Teď jsem doma. V noze stále tu zevní fixaci. Čekám na sestru z domácí péče, aby mi udělala převaz nohy. Čekám, až se otok zmenší natolik, abych mohla na operaci, kdy mi kost vyztuží nějakou vnitřní fixací. Čekám, až se uvolní místo na spinálce v Motole nebo Liberci. V této souvislosti děkuji paní Zdeňce Faltýnkové a primáři spinálky v Motole Jirkovi Křížovi. Lidi, prosím vás, nebourejte na motorce, neskákejte po hlavě do vody a nepadejte (ze stromů, kol, skal). Aspoň ne v Liberci a v Praze. Opatrujte se a poučte i své děti. A važte si toho, co máte!

Věřím, že se dočkám. Pak sednu na handbike a za odměnu pojedu do Bučin.