Díl 6. Jsem paracyklista, a co dál?

02.10.2020 19:23

Původně jsem chtěla psát o tréninku. Pro inspiraci jsem si přečetla pár článků, které najdete na internetu (do vyhledávače dejte třeba "trénink cyklistika"). Úplně mě to otrávilo. Jsou tam dobré rady, nebudu je opisovat, ještě by mě autor nařkl, že mu kradu "know how". Jenže, kdybych se jich doslovně držela, dodnes bych asi jezdila jen po českých silnicích. Člověk musí zjistit, co mu sedí a poslouchat, co na to říká tělo, to je hlavní ředitel sportování.

Jediná moje rada zní: musíte cyklistiku milovat, trénink vás musí bavit a na závodění se musíte těšit jako malý Jarda na vánoce. Jinak je to jen dřina, hladovění, nervy deptající vypětí a zase dřina. Dřiny se nezbavíte, ale pokud milujete, dá se vydržet.

Poznala jsem během sedmi let hodně paracyklistů. Některé obdivuju ne proto, že mají doma tolik medailí, ale proto, jak dlouho vydrželi jezdit.

Profesionální cyklistika se od té amatérské liší asi jako výstup na Sněžku od výstupu na Mont Everest. Pokud je váš cíl mít doma duhový dres, budete se muset stát profesionálním cyklistou. To neznamená, že vás cyklistika bude živit. To znamená, že se budete snažit přiblížit tomu, co dělají a jak trénují profesionální cyklisté. A každý z nich má svůj návod, ze kterého se můžete poučit a vzít si z něj to, co je pro vás použitelné.

Poslouchám zkušenější, čtu, dívám se na závody v cyklistice (před pár lety bych nevěřila, že se budu dívat v televizi na Tour de France, ostatně jen kvůli tomu jsem si televizi pořídila, do té doby mi dvacet let doma vůbec nechyběla). Necítím se na to dávat zde nějaké rady k tréninku. Většina rad je sice do určité míry obecně platná, ale ďábel spočívá v detailu. A ten detail dělá rozdíl mezi vítězem a poraženým.

Ještě se vrátím ke slovu profesionální. Žádného paracyklistu v ČR paracyklistika neuživila (je rozdíl, zda vás platí za sportování nebo za marketing). Jinými slovy profi cyklista je pro mě ten, který má na zaplacení složenek i ve chvíli, kdy mu skončí všechny sponzorské a marketingové smlouvy. Je velmi nebezpečné myslet si, že paracyklistika bude moje práce, moje zaměstnání, a vlastně to ani v současné době nelze. Není zde žádná Dukla nebo jiný oddíl, který by nabídl pravidelný příjem.

K tomu už jen stručně: Každý psycholog vám řekne, že v životě musíte mít plán "A" a plán "B". Jeďte podle plánu "A" jako profesionál na 105% v čase, který mu vyhradíte. Ale pár hodin si nechte na plnění plánu "B". Bez plánu "B" hrozí nebezpečí, že dlouhodobě nebudete dávat ten tlak, který si sami na sebe vytvoříte, nebo vás zlomí zásah zvenku (nemoc, úraz, pandemie apod.) nebo vás zlomí konec sportovní kariéry.

Čtete dál? A pamatujete si, co jsem psala v prvním dílu? Už tedy víte PROČ? Pokud ano, konečně se můžeme dostat k naprosto "podružným" technickým otázkám. Přeju všem, aby v budoucnu nacházeli v cyklistice znovu a znovu radost, ať je vše zalité sluncem nebo prší, ať už závody vyhrávají nebo prohrávají.

P.S. Můj plán B je má práce v bance na půl úvazku. Díky ní mám na složenky. Navíc jsem mezi normálními lidmi a tudíž nohama pevně na zemi. Pokud se mi v práci nedaří, jedu se projet směr Ondřejov. Kopec v Kostelních Střímělicích mi všechny starosti z hlavy okamžitě vyžene! Takže příště to bude o fyzice.