Díl 1. Co je to paracyklistika?

26.09.2020 10:09

Když je něco para, znamená to, že dvě věci existují paralelně neboli souběžně. V tomto případě cyklistika pro zdravé s cyklistikou pro handicapované.

Paracyklistika má 4 odvětví podle typu kola, které se používá

  • Upravené silniční kolo pro amputáře a ty, kteří se na kole dokáží udržet,
  • Handbike pro sportovce s ochrnutými nebo chybějícími dolními končetinami nebo i částečně nepoužitelnými horními končetinami,
  • Tricykl pro ty, kdo mohou šlapat nohama, ale nemají dostatečnou stabilitu pro jízdu na kole, (měla bych říct pro spastiky, ale tenhle pojem musím dodatečně vysvětlit),
  • Tandem pro lidi se zrakovým postižením

Tohle je hrubé zevšeobecnění a existují výjimky nebo onemocnění, které jsou posuzovány jinak. Kdo chce větší detail, nalezne ho na stránkách UCI. A ještě si při tom procvičí angličtinu www.uci.org/docs/default-source/rules-and-regulations/16-par-20200211-e.pdf.

Takže první problém je v tom, že paracyklistika není jedna ale čtyři. Druhý problém jsou milovníci tlustých plášťů: Paracyklistika je silniční cyklistika. Jestli musíte nutně jezdit v lese přes kořeny a po kamenech i přes to, že vám osud většinu svalů nenávratně vzal nebo hodně ztížil jejich ovládání, tak to tedy dělejte. V tom vám neporadím. Pravděpodobně skončí váš dvacetikilový miláček s „tlustejma gumama“ ve sklepě nebo v garáži. Nevím, jestli je použitelný aspoň na trénink, ale když se podívám do světa zdravých – neznám nikoho, kdo by úspěšně přešel z MTB na silnici. Ale vím, že většinu tréninkových kilometrů najede i elitní MTB závodník na silnici.

První věc, kterou musí udělat začínající sportovec je, zeptat se sám sebe: PROČ? A odpovědět si upřímně: Chci závodit na kole, protože chci jednou vyhrát Tour de France, mít na sobě zelený dres jako Sagan nebo duhový trikot Mistra světa… A PROČ NE! Přece nepřestanu snít, mít sny je normální i když nejsem normální „choďák“.

Pozor! Tenhle seriálek nepíšu pro ty, kteří chtějí být nejlepší v ČR. K tomu nemusí paracyklista vyvinout žádné velké úsilí (zatím je jedinou výjimkou kategorie MH3, handbike muži). Platí přísloví, že jednooký je mezi slepými králem. Hledejme tedy společnost těch, kteří vidí a vědí.

Jak jsem si na otázku PROČ odpověděla já? Co chci, to je svoboda. A tu mi tenhle sport dává. Mohu jet na handbiku, kam mě silnice povede, aniž bych měla za zadkem kupu asistentů. A taky se mohu pořád zlepšovat. Jak jinak si to objektivně ověřit než při závodě, kde je nějaká konkurence. Zahraniční konkurence. Jako přidanou hodnotu mi paracyklistika nabídla trénink se Saganem (jednu etapu Tour de Swiss jsme měli společnou) a dres, který dostávají všichni vítězové Světového poháru – paracyklisté i normální cyklisté. Hezká trofej, ale duhový trikot by se mi líbil víc – pořád mi na něj ale minuta schází.

Za slovo normální, které často používám ve smyslu normální cyklista versus paracyklista, mě nekamenujte. Je to zjednodušení a mě je úplně jedno, jak se nám, lidem na vozíku, říká. Vždycky záleží na kontextu. Jednou slyším: „Jé, to je hustý!“ Jindy „Udělejte místo pro toho invalidu.“ Upřímné jsou děti. Například jedna malá holčička v kočárku, která se mnou jela v autobuse. Maminka ji trpělivě vysvětlovala, že nechodím, a proto mám vozíček. Chtěla říci něco v tom smyslu, že paní je nemocná, jenže jsem jí do téhle škatulky nějak nepasovala, vypadám zdravěji než většina mých vrstevníků. Začala tedy „Paní je …“ a bystré dítě doplnilo „… divná“.

Ano, z pohledu dítěte jsme divní nebo jiní. Mnoho divných lidí posunulo tenhle svět dopředu. Einstein, Hawking, Mozart, van Gogh – ti všichni byli „divní“. Doufám, že ten, kdo tohle čte, se už se svým tělem vyrovnal a uzavřel s ním příměří. Pokud to není vaše tělo, které je divné, ale tělo vašeho dítěte, pak je to trochu složitější. Z vlastní zkušenosti bych radila – berte je - tedy děti - jako normální, buďte prostě jen rodiče, ne trenéři ani sportovní manažeři.

Další pokračování bude o lidech, kteří jezdí na těch divných kolech.