Děčín, Děčín...!

Děčín je město v Ústeckém kraji, brána do česko-saského Švýcarska a říční přístav, kdyby snad někdo nevěděl. Také Zdeňkovo rodné město a nyní už vím, že i město s výborným basketbalovým oddílem. Tedy z mého laického pohledu, samozřejmě. Basketu vůbec nerozumím, i když jsem ho byla nucena dva měsíce hrát. Jakmile se tehdy (to jest někdy v mých 13 letech) ukázalo, že to není bezkontaktní hra, byl konec ambicí - navíc nikoli mých, ale učitelky tělocviku. Dodnes mám ze své superkrátké kariéry deformovaný palec na noze, na který mi o hlavu menší soupeřka vytrvale šlapala. Asi měla nějaký komplex, či co.

Teprve v sobotu jsem pochopila, o čem ta hra je a co na tom fanoušci v USA a jinde vidí. Když se družstvu daří, je to krása podobná krasorubruslení nebo baletu. Fakt. Ale televize tuhle krásu těžko zprostředkuje.

Když přišel manžel s tím, že v sobotu jdeme na basket, viděla jsem to hodně skepticky. Mátlo mě to množné číslo. Málokterá hala v Praze je bezbariérová a samotné slovo "Folimanka" mi znělo tak staře, že jsem její bezbariérovosti dávala nula procent. V tuto chvíli Zdeněk zabodoval - prý "nějak tě tam dostaneme". Tady je třeba zdůraznit, že tuhle větu od něj neslýchám moc často, takže zvednout pohozenou rukavici bylo mou povinností.

Příjezd byl relativně bezproblémový - poprvé jsem se Zdeňkovou pomocí vystoupila na nádraží Praha-Vršovice. Na čas přijela bezbariérová šestka a od zastávky to nebylo daleko. Podle "kvality" asfaltu jsem usoudila, že nás čeká normalizační zážitek. V té době se totiž Praha asfaltovala příšerně hrubým asfaltem z Albánie. Navíc tehdy záleželo hlavně na tom, aby se nerozkradl materiál nosných konstrukcí, takže rovinatost chodníku bylo to poslední, co stavaři řešili. Dodnes na ně s dojetím vzpomínám, když jedu rampou do metra na Budějovické, nebo na Vyšehradě (rampy jsou hodně rychlé, což by nevadilo, kdyby ve spodní části neměly výraznou příčnou rýhu v celé šířce, která se s "károu" naloženou  nějakým tím nákupem v plné rychlosti skvěle přeskakuje.

Vraťme se na Folimanku s její lehce naddimenzovanou soustavou schodišť, kterou museli Zdeněk s Víťou zdolat. A zdolali. Mě už pak jen zbývalo zorientovat ve hře. V první čtvrtině jsem fandila špatnému družstvu, ale už v tu chvíli se mi výkony tmavě modrých líbily víc. A když jsem si dala dohromady hlášky komentátora, který evidentně fandil Pražákům, pochopila jsem, že mé srdce je na správné straně.

Kluci se mi ve zbytku utkání odvděčili a zvýšili náskok až na dvacet bodů. Na bodech mi nezáleželo, protože jsem fascinovaně zírala na rychlost a plynulost jejich hry. Navíc hráli neuvěřitelně kreativně - neměli jen jeden vzorec, jak dát koš, a bodovali snad skoro všichni na palubovce. Krása! Prý to tak není pokaždé, říkal Víťa, ale tentokrát bylo. Atmosféru dotvářeli fanoušci, kterých bylo skoro stejně jako domácích, jenže ti neměli bubeníka a malé kluky, kteří uměli neobyčejně dobře vysílat negativní energii, když soupeř střílel trestňáky.

Prostě jsme si sobotní večer užili. Následující den jsem se dozvěděla, že příště už bych měla fandit USK, neboť jsem byla s handbikem nominována do VSC (vysokoškolské sportovní centrum), které právě USK oddíly zastřešuje. Prý nevadí, že nejsem student. Ale mohla bych se přihlásit aspoň na univerzitu třetího věku, ne?  :-)