Čas na pohádku

Z přemíry pohádek shlédnutých o vánocích se mi zdají trochu komické sny. Jeden jsem si dokonce zapamatovala.

Před dávnými časy žili král a královna a ti si každého rána říkali: "Kdybychom tak měli děťátko!" I stalo se  - královna povila děvčátko, které bylo tak krásné, že se král samou radostí neudržel a uspořádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své příbuzné, ale také sudičky, které měly dítěti přinésti do vínku rozličné ctnosti a nadání. Sudiček bylo třináctero do počtu, král měl jen dvanáct talířů, a tak musela jedna z nich zůstat doma. Křtiny slavili ve vší nádheře, a když se slavnost chýlila ke konci, jaly se sudičky dítě obdarovávat; jedna mu věnovala pracovitost, druhá krásu, třetí bohatství; a tak dále prostě vše, co si lze na světě přát. Když pronesla své přání jedenáctá sudička, tu pojednou vpadla do sálu ta třináctá, a protože se chtěla pomstít, že nebyla pozvána, zvolala silným hlasem: "Královská dcera ve věku patnácti let spadne ze schodů a zemře!" A bez dalšího slova se obrátila a odešla. Všichni byli ohromeni úlekem. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která své přání ještě nepronesla. Nemohla sice tu zlou sudbu odvrátit, ale mohla zmírnit její dopad, pravila tedy: "Neumře, jenom nikdy nebude chodit." Král, který chtěl milované dítě ochránit před neštěstím, vydal rozkaz, že se všechny schody v celém království mají zbourat. Nechtěl, aby se jeho jediné dítě zmrzačilo.

Jednoho dne bylo Růžence právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak se procházela, až došla k jedné staré věži. Vystoupala úzkým točitým schodištěm vzhůru, nahoře se kochala výhledem na celé království, avšak jakmile vstoupila na první schod vedoucí z věže uklouzla, zřítila se dolů a zůstala ležet ochrnutá a v bezvědomí.

Právě v tu dobu v jiné zemi byl jeden voják, kterého právě propustili ze služby. Ve válce přišel o nohu a tak neměl právě nejlepší náladu. Šel lesem a nadával, "aby to čert spral, zatracený život". V tom se před ním objevilo čertisko: "Copak, vojáčku, copak ti schází? Vypadáš nějak zasmušile." Voják odvětil: "Ale, hlad mám, blbě se mi chodí a nemám peníze!" Tu čert řekl: "No, Honzo, jestli mi chceš sloužit a staneš se mým pacholkem, budeš mít všeho dostatek. Ale musíš mi sloužit sedm let, teprve pak budeš zase volný. Honza pravil: "Chutě do toho! Stejně mi jiné pomoci není!" a šel s čertiskem, které ho vedlo přímo do pekla.

V pekle mu řekli, co má dělat. Měl sedět na kole, šlapat a měchy pohánět, aby oheň dobře hořel. Ale měl se vyvarovat toho, že by se jen jednou jedinkrát podíval do některého z těch pekelnických kotlů, pak by se mu zle vedlo. Honza souhlasil: "Dobře, dobře, to vše hravě obstarám." Pak čert odešel za svými záležitostmi a Honza se jal plnit službu. Šlapání bylo nudné, měl dlouhou chvíli, a kdo by odolal, z jednoho kotle prostě tu poklici sundal dolů a nakoukl dovnitř. A koho nevidí! Seděl tam jeho bývalý šéf. "Ale to je mi ptáček!" řekl Honza: "Dříve jsi míval v síti ty mě, teď mám já tebe!" a rychle víko zaklopil a pořádně šlápnul do pedálů, aby se oheň zčerstva rozhořel. Potom šel k druhému kotli, poodstrčil poklici a nakouknul dovnitř. A vida! Seděl tam regionální politik, kterého znal z televize "Vida, dalšího ptáčka jsem načapal! Dříve jsi o mně rozhodoval ty a teď mám já tebe!" hodil poklici zpět a šlapal, aby tomu v kotli bylo pěkně horko. A do dalšího kotle už se nedíval, dovedl si představit, kdo tam sedí. Při tom bohulibém konání uběhlo Honzovi sedm služebnických let dříve, než by člověk okem mrknul, jemu samému se zdálo, že to nemohlo být déle než půl roku. I řekl mu čert: "Svoji odměnu sis vysloužil, jdi a probuď si svou princeznu. Ukázal mu, kudy se jde k Šípkové Růžence.

Okolo zámku byly již velké a mohutné růžové stromy. Nějakým zázrakem se ale před Honzou samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezraněného projít; za ním se opět zavřely v neproniknutelnou houštinu. A když vešel do zámku uviděl, že všichni spí, na stěnách spaly dokonce i mouchy, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout.

Tak šel stále dál a všechno bylo tak tiché, že slyšel svůj vlastní dech, až konečně přišel pod věž a našel Šípkovou Růženku Tam ležela, a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit, sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí dotknul, otevřela Šípková Růženka oči a mile se na něj podívala. Vzal ji do náruče, protože nemohla chodit a odnesl ji do zámku. Požádal krále o Růženčinu ruku. Král se podíval překvapeně na královnu a zeptal se Honzy, zda mu nevadí, že princezna nechodí. Honza řekl, že ne, on sám má také jen jednu nohu a mohl sedm let v pekle sloužit. Proč by se princezna nemohla něčemu užitečnému naučit, hlavu má v pořádku a při nejhorším může v pekle dohlížet na pořádek. Dvořané se dívali překvapeně jeden na druhého, i koně na dvoře vstali a potřásali hlavami,  mouchy lezly na stěnách, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a král dal Honzovi Růženku za ženu. Ta se pak naučila jezdit na handbiku a jako vedlejšák dohlížela v pekle na pořádek. Pak žili všichni spokojeně až do smrti.