Bylo, nebylo

Naše pouť Evropou začala před čtrnácti dny a mířila na jih. Nejprve tedy z jihovýchodu Prahy na severozápad, na letiště. Hodina nestačila, nejprve jsme vyloučili jízdu po okruhu (zácpa), pak tunely (uzavřeny kvůli nehodě) a málem jsme skončili na Smíchově, kam chytrá aplikace poslala všechny ostatní. Letadlo směr Řím neuletělo a tak jsme odpoledne dorazili do Maceraty v provincii Marches (kousek od přímořské Ancony). Cestou jsem si prohlížela kopce okupované městečky a říkala si v duchu, jak je ta Praha krásná, mírně zvlněná a vpodstatě bezbariérová.

Macerata ani sousední Corridonie bezbariérové nebyly, resp. byly, ale jen pro vozmeny s velkými svaly. Nemusela jsem ani jezdit na handbiku, k tréninku mi stačilo vyjet pár set metrů z restaurace k hotelu. Trasa závodu byla naprosto šílená. Předčila i Švýcarský Yverdon, který byl také hodně kopcovitý. Jenže tam jsme závod jeli v bouřce, nebylo moc vidět na cestu a všichni jsme jeli tak, abychom přežili. Sluníčko v Itálii svítilo a osvětlovalo silnici, která z pohledu z handbiku náhle končila. Nekončila, jen se propadla dolů. Nečekala jsem, že si na stará kolena oživím pocity dítěte na horské dráze (pád, jekot, údiv - to ječím já?). Kopec končil zatáčkou, kterou nevybral ani bývalý jezdec formule Alexandro Zanardi, toho času pilotující handbike-klekačku. Bylo mi ho líto, tolik fanoušků se na něj přijelo podívat. Snad se mu nestalo nic vážného, média o této události mlčí...

Nebudu to natahovat: Musela jsem se hodně přesvědčovat, že neohrožená Bára z kopce nebrzdí. V tréninku 68, na časovce 81, v silničním závodě 88km/h. To jsou maxima (těsně před tím, než jsem začala brzdit, až se karbon pálil :-)

Nedostatek odvahy mě stál asi medaili. Kdybych jela z kopce rychleji, nechyběly by mi v časovce 0,4 sekundy. O dva dny později jsem v silničním závodě na Renatu nestačila v posledním stoupání - utavila jsem se stíháním Italky, která se kousla - dvěma východoevropankám přeci nedovolí byť jen pomyslet na to, že by mohly úřadující mistryni světa porazit. I druhé místo bylo pro Francesku potupné. Vyhrála famózní Američanka. Umí jezdit fantasticky rychle. Váží také nejméně z nás čtyř. Zvítězila rozdílem třídy a odletěla domů s tím, že další body do rankingu momentálně nepotřebuje.

Italové si věřili, že na domácí půdě urvou, co se dá. Do Belgie, kam se cirkus přesouval, jich moc nejelo. Dva závody týden po sobě, každý na jiné straně Evropy. Než bych si vybírala, přihlásila jsem se na oba.

Do Belgie jsme odletěli po dvoudenní pracovní přestávce. Ani jsem nevybalovala. Bylo příjemné dostat se přes půl Evropy během odpoledne. Zmiňuju to proto, že v předchozích letech jsme byli v Ostende na závodech už dvakrát a pokaždé autem a pokaždé jsem věřila, že tam jedeme naposled. Jednou jsme se vrátili v odtahovce. Ale teprve, když člověk zažije zlé, může si dostatečně vážit dobrého - odteď chci po Evropě jen lítat.

Možná se to promítlo i do mého předzávodního rozpoložení - rozhodla jsem se oba závody vyhrát a také jsem je vyhrála. Časovku jen s těsným rozdílem deseti vteřin. Silniční závod jsem vyhrála i přesto, že mi soupeřka narazila do hrazdy a posunula jí tak nešťastně, že mi začala dřít o zadní kolo. Ve chvíli, kdy už jsem zastavila s tím, že snad budu muset slézt a vytrhnout hrazdu ven, zastavil vedle mě vůz mechaniků. Kdysi jsem si na těchto stránkách dělala legraci z toho, že na autě vozí jen osmadvacetipalcová kola, která používají cyklisté (na handbiku je vepředu 26 palců, vzadu obvykle 20 palců). Teď mě zachránili s obyčejným imbusem pětkou. Shimano, díky! Doufám, že už se takhle zblízka nikdy neuvidíme!

Za mohutného povzbuzování Zdeňka a Michala Starka jsem během jednoho kola zlikvidovala náskok soupeřky. Pár metrů jsem se vezla, ale jak jsem byla rozjetá, pokračovala jsem před tuto skupinku dopředu a docvakla holky z kategorie H4. Kdyby netaktizovaly a nejely "na slimáka", nikdy bych je nedojela. Pak už jsem si jen vychutnala závěrečný finiš s rukama nahoře přes cílovou pásku. Byl to skvělý závod. Po prohlédnutí počítače si říkám, že ještě mám velké rezervy a budu na nich muset během následujících měsíců zamakat, abych nebyla v září nemile překvapená. Mistrovství světa je přeci jen trochu jiná liga.