Bláznivý svět

Je leden. Zima prý ještě pořádně nezačala. Doufám, že nezačne. Připadám si jako ve vězení – už si ani nepamatuju, kdy jsem se byla naposledy projet venku. Nějak tu letošní zimu špatně snáším. Nemůžu se dočkat, až vyrazím někam na jih polykat jarní kilometry. Zatím se dívám na cestopisné pořady o zemích, kde je teplo. Včera jsem viděla německý film "Namibijci v Evropě". Je o experimentu - neboť jak jinak nazvat akci, při které bylo vybráno šest civilizací nepolíbených lidí z africké buše, aby navštívilo Hamburk. Věty hlavních aktérů mě pronásledovaly celý den (jsou v následujícím textu v uvozovkách):

Jedu na eskalátoru, držím se a přes davy nic nevidím. Absolvuji svou pravidelnou štreku Hlavní nádraží-Pankrác a zkouším ignorovat většinu výtahů.

"Ta věc tam - nejdřív se nehýbala a teď to jede samo! Ale kam?"

"Teď stoupáme až tam, kde bydlí vítr." Docela výstižné, na Pankráci mezi mrakodrapy funí vždycky slušně.

Stojím u okna na recepci v osmnáctém patře nejvyšší budovy v Česku a čekám na kolegu, který se někde zapovídal. Dívám se z okna a mám Prahu jako na dlani - od Pražského hradu přes sídliště nad Prokopským údolím až po Novodvorskou. "To je bláznivý svět. Jak vůbec dokázali něco takového postavit?"

Jsem v šatně na Brumlovce a převlékám se do plavek. Rozhlížím se. Dnes je tu narváno. Asi vlivem novoročních předsevzetí o hubnutí.

"Ty krávy vypadají dobře živené. Myslíte, že bychom je mohli sníst?" Fuj, tahle analogie vznikla v mém hladovějícím mozku jistě z čiré závisti.

Vcházím do fitka, jednoho z největších v Praze. Desítky posilovacích strojů, kardio, vibrační plošina, funkční zóna pro cvičení s vlastní vahou připomínající středověké právo útrpné. "Vždycky jsme se divili, proč jsou běloši takoví. Proč pořád chodí sem tam, proč běhají, jezdí na kole...připadají mi jako šílení, chtějí moc věcí a tak snad strachy ani nespí...."

Proplétám se davem v hale hlavního nádraží. Dívám se na hodinky. Za tři minuty odjede můj vlak. V duchu si hážu korunou. Mám riskovat a jet k eskalátoru na sedmé nástupiště? Pokud nepojede, nestihnu přejet k rampě na druhé straně haly a budu muset čekat půl hodiny na další vlak. A pak mi zavřou v lékárně a vyhasnou kamna. Kdyby se tu alespoň nepletlo tolik lidí, kteří se nepředvídatelně zastavují a riskují, že se jim nevyhnu...

"Je hezké se sem přijet podívat, ale žít bych tu nechtěl. Všude je příliš lidí. Těším se domů, do otevřené krajiny, kde mohu jít, kam se mi zachce..." Mluví mi z duše. I když otevřenou krajinu vidím jen ze silnice a místo chůze točím klikami.

"Je tu hrozná zima, proč se už nevrátíme domů? Tady provozují své obřadní tance, jen proto, že je jim zima." Až přijedu domů, bude tam šestnáct stupňů a do večera to vytopím maximálně na osmnáct. Možná by mi taneční umění pomohlo. Máme sice dva kotle a ústřední topení, ale nikdo se jaksi nemá k tomu zavolat údržbáře. Kotel na dřevo je ve sklepě, tam se nedostanu. Kotel na plyn mám v kuchyni a nefunguje od té doby, co si na hlavním uzávěru plynu udělali sršni hnízdo. Tak se topí v nejmenších kamnech v obýváku. Jako vloni.

Někdo se připravuje na výkon v hypoxickém stanu, někdo v chladničce. Zdeněk říká, že trénink v drsných podmínkách mě zocelí. Já si to nemyslím. Nevíte o nějakém grantu, který by mě poslal do učení do Namibie?