Začátek

A je tu jaro. Za sebou mám první závod nové sezóny. Je hloupé nazvat článek Pardubice popáté? Znamená to, že jednou budu psát Pardubice podesáté, podvacáté? O tom mám určité pochybnosti. Čas před závodem totiž prožívám... No asi takto:

"Nad hlavou se mi třepotá praporek. Řítím se stovkou klikatou silnicí. Jsem zpocená hrůzou. Vím, že mi nefungují brzdy. Náhle mi do silnice vbíhá dítě. Vykřiknu a řítím se ze srázu dolů. Probudím se. Jsou tři ráno. Snažím se zase usnout a uspávám se tím, že si v duchu přehrávám rovinatou a bezpečnou trať v Pardubicích, na kterou vyjedu za sedm hodin. Mostek přes potok, kostky, co nejširší oblouk, vlevo objet retardér, střihnout dvojitou zatáčku, rozjet se, abych neztratila v mírném stoupání k mostu, pak s větrem v zádech k první zatáčce do sídliště... Už skoro usínám, když můj hypotetický handbike přestává řadit. Sakra, zapomněla jsem dobít přehazovačku. Přemýšlím, co všechno jsem ještě zapomněla. Objednat náhradní páčku, úzkou galusku, těsnění do pumpičky, zašít legíny... Nějak se budu muset obejít bez těchto věcí. Už je půl šesté. Vstanu a jdu zjišťovat, v jakém stavu je mé zažívání. Funguje napůl. Někdy moc rychle, jindy moc pomalu. Poslední tři dny jsem v rychlé fázi. Pokud si dám před závodem trochu kofeinu, budu ještě rychlejší. Abych pak nemusela sprchovat i handbike... Klídek, jsi stará, pomalá a hlavně blbá. Blbá proto, že jsi se nedržela své intuice, která říkala: po Riu to utni! Už jsi se honila dost. Budeš jezdit jen pro zábavu!

Jenže kdybych jezdila jen pro zábavu, najedu za březen dvě stě a ne tisíc. A protože mé tělo se i jinak rádo zbavuje všeho, co nepotřebuje, neměla bych teď na rukou svaly... No bóže, neměla bys svaly! K čemu ti budou. Chceš lámat rekordy? Ostatní stejně nedoženeš. Zapomněla jsi, že mají nové handbiky, byly na Mallorce nebo žijí v teplých krajích. Nemusely na sebe měsíc navlékat neoprén, dvě hodiny rozmrazovat nohy u kamen a pak léčit spáleniny.

Hm, některé věci, např. obaly od cévek, mají skutečně neuvěřitelnou výhřevnost. Tak teď už to vím. Člověk se přeci pořád učí. Kdyby nebyl zvědavý, jaké to bude zítra, pozítří, za rok, tak už by to mohl dávno zabalit. Pořád je co objevovat. Kofein si dám a budu optimista. Dobře to dopadne Nejedu popáté stejný závod. Každý je jiný. Trochu jinak fouká. Jednu ulici rozkopou a musí se jet jinudy. Přibude pár nových tváří. Lépe řečeno přileb a dresů, z tváře toho na handbiku moc vidět není..."

Tak už sakra řekni něco o závodě. Dobře. Bylo hezky, docela teplo, nepršelo, foukalo jen trochu. Přibylo pár děr v asfaltu, pár retardérů kryjících kabely (jako by těch ostatních nebylo málo). Otáčku sice na mé přání hodný příslušník o kousek posunul, ale ani šiřší krajnice mi v druhém kole nepomohla a stejně jsem vyjela na trávu a musela couvat. Letos mě v cíli nečekala dopingová komisařka. Asi by mě ani nechytila, neboť jsem cíl projela a rovnou jela hledat ztracený cyklopočítač. Uletěl mi 300m za startem a já celý závod řešila, zda se nemám otočit a jít ho hledat. Nebo dokončit závod s tím, že sedm tisíc není zas tolik a stejně měl už vybitou baterku.

Tentokrát jsem si opravdu závodění neužila. Můj handbike vydával divné zvuky, asi se mu nelíbilo, že jedu rychle. Jela jsem trochu rychleji než na tréninku, ale zas tak rychle ne. Vloni jsem byla o dvě a půl minuty rychlejší.

Nejlepší zážitek z celého dne tudíž bylo, když mi Dušan přivezl cyklopočítač. Sebral ho v druhém kole. Asi si myslel: To jsou ti paralympionici! Mají peněz dost a klidně nechávají své věci povalovat na ulici."

Vyhrál Vašek Antal a Jirka Kuchta a Dano a Anička a Lada a vlastně i my ostatní. Časy nejsou opravdu důležité (toho se pokusím držet i po zbytek sezóny), jako to, že jsme se zase sešli.

Jen možná, čistě kvůli tomu, abych mohla v noci klidně spát, ještě trochu potrénuju rychlost. Nechce se mi skončit za měsíc v Itálii jako poslední. Pokud by se nepodařilo zrychlit a podařilo prohrát, připravuju záložní scénář učení se z vlastních chyb. A v tom jsme my, co jsme na vozejku, fakt dobří :-)