Ujeté pohádky 1

Za oknem sedí kočka. Drápkem ryje do skla a škemrá. "Jen dvě tlapičky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zas půjdeme..."

Ne a ne. Jsem sama doma. Muž mi přikázal, abych nikomu neotevírala. Jen si buď venku a hlídej." V rozporu se slovy jedu k dveřím a pouštím kočku dovnitř. Kdoví, kde by se toulala a co by odtamtud přinesla.

Za chvíli slyším rány. Buch, buch, buch. Tohle kočka nebude. "Hej hola, jste doma? Otevřete dvéře." Dívám se, kdo zase zbloudil. Není to princ. Je to černooký pracant s krumpáčem. No hochu, tobě bych opravdu neměla otevírat. Otevřu jen okno. Ptám se, co se děje. Prý, si postavil na náš plot petku s pitím a ona spadla dolů. Jak se k ní mám dostat? Naviguju ho k brance a prozrazuju mu tajemství, jak ji otevřít. Podává petku s tekutým odmrazovačem zbylým členům party. Opravují silnici před domem. Jsem ráda, že je konečně vidím. Jsou to velmi bojácní lidé. Když není nikdo v dohledu, schovávají se. Chápu, jezinky jsou pěkné svině.

Vyjedu do podkroví a jen co tam dorazím, už zase někdo lomcuje s brankou. Jezinky evidentně nejsou v dohledu, neboť slyším, že na silnici se pracuje. Vykouknu ven. Někdo tam stojí. Nemůže to být jezinka? Nemůže, jezinky nemám uložené v mobilu. Otevřu. Je to hodný pan opravář. Zapomněl si u nás nějaké nářadí. Včera opravil kotel a já se poprvé od začátku října mohla osprchovat teplou vodou. Předám nářadí, zavřu dveře. A teď už vážně otevírat nebudu.

Sedím na handbiku a točím klikami. Ubohé jezinky. Třeba nejsou zlé. Když před vánoci zaklepou na dveře, přeci je nenecháte umřít na prahu do světnice? Pootevřete dvířka, jezinky tam podle dohody strčí dva prstíčky, ale potom se něco zvrtne a už tam máte čtyři hnáty a než napočítáte do tří, jsou ve světnici celé. Popadnou nebohé Smolíčky do svých ošklivých pařátů, vytáhnou je z teplé světnice, zabouchnou za nimi dveře a posměšně volají:  "Jste moc hodní, bylo u vás hezky a nebojte se, my to jelenovi neřekneme." 

Někdo otevírá dveře. Zdeněk. Fuj, to jsem se lekla!

"Co nového?"

"Jen co jsi odešel, tak klepaly zlé jezinky na dveře a chtěly pustit dovnitř. Ale já jsem uposlechla tvé rady a neotevřela." Říkat celou pravdu se v manželství neosvědčilo.

"Dobře jsi udělala. Jakmile bys jim otevřela, popadly by tě a odnesly hluboko do lesa. A už bychom se nikdy neviděli. Co je to tu za bordel? Topíš? Napsala jsi mi ten životopis?"

Přemýšlím, zda by mi nebylo lépe v lese. Myslím samozřejmě les někde na jihu, nejlépe les palem, kousek od šumějícího moře...

Více jsme toho večera o jezinkách nemluvili.  Vyprávěli jsme si, koho všeho jsme potkali a co všechno jsme se dozvěděli. Tak například velká voda vyplavila lišce Ryšce noru. Ta do ní hodila jezevce, aby si nemyslel, že je za vodou. Jezevec nelenil a podhrabal se ke křečkům. Ti se teď, chudáci, musejí stěhovat. To známe. Zákon padajícího h...

Ale i dobré zprávy pro mě můj muž má: Brzo, brzičko bude chodit na práci do jiného lesa. Byl se tam již podívat a moc se mu tam líbilo. Je tam prý všechno retro. Ještě více retro než v jeho bývalém lese. "To si nedovedu představit," říkám.

"Ty nemáš žádnou představivost, to je o tobě známé," dozvídám se.

Asi má pravdu. Kdybych nějakou měla, do spousty věcí bych se nepouštěla. Co práce jsem například dala do projektu "Paradiary" na německém crowdfundingovém portálu a nic. Tedy skoro nic, kromě spousty německých přátel na Facebooku. Jsem na tom podobně jako jezinky v pohádce. Co práce jim dalo, než Smolíčka unesly. Vykrmovaly ho dva měsíce doplňky výživy od sponzora. A Smolíček nepřibíral a nepřibíral (známá lest s klacíkem). Pak se dozvěděly, že se jelen pase nedaleko. Na pravidelném pondělním meetingu padlo rozhodnutí.  Ozdravný projekt bude ukončen. Musí Smolíčka vrátit, stejně by nikdy nepřibral. Jenže Smolíček domů nechtěl. U jezinek se mu líbilo, nikdo mu stále neříkal, co musí dělat, a jak se má chovat. Co měly jezinky dělat, aby úplně neztratily tvář? Musely ho sníst...