Polní pych
Je neděle ráno a já jedu na vozíku po polní cestě. Míjím venčené psy a lidi. Spěchám. Solidní teplota 21 atupňů nevydrží dlouho. A ve vedru se krade blbě. U Benic roste hrách. Samozřejmě, že na koupení pár lusků v obchodě ještě mám. Jenže hrách z obchodu není tak dobrý jako hrášek z pole. Navíc na něj mám chuť už pár týdnů. Okolo pole jezdím na handbiku a šíleně závidím všem, které tam vidím. A že jich není málo, takovou atrakci jsme tu už pár let neměli.
Uvažovala jsem, že bych si pár lusků utrhla z handbiku, ale to má dva háčky: Za prvé bych nemusela vyjet bez pomoci zpátky na silnici. Handbike nemá zpátečku a sjezd je docela příkrý. Za druhé by pomoc mohla přijít předčasně v podobě motoristy, který uvidí divné vozidlo v poli a bude si myslet, že jsem havarovalai. Nerada bych děsila lidi a vystavovala je nebezpečí, že dojdou k úhoně při stání na krajnici.
Nabídky pomoci jsou někdy opravdu kontraproduktivní. To ví i ten pán, co mi chtěl pomoci na eskalátorech při jízdě dolů. Přimotal se mi k vozíku tak nešťastně, že jsem kvůli němu opravdu spadla (chtěl mě obejít a postavit se za mě, jenže mi strčil omylem do vozíku, já najela pozadu na eskalátory nakřivo, vozík narazil na postranní část schodiště, převrátil se, vyklopil mě na jedoucí schody). V tu chvíli jsem už pomoc onoho pána opravdu potřebovala. Dopadlo to dobře, ale od té doby si dávám pozor, aby při couvání na schody nebyla v dosahu žádná pomocná ruka.
Vrátíme se k poli. Už okolo něj jedu dobrých 300 metrů. Začínám být naštvaná na zemědělce. Proč proboha musí být první řádka hrachu za 20 cm hlubokou brázdou? Niikoho z chodících brázdička od vstupu do hrachu neodradí. Musí tam být schválně kvůli tomu, abych do pole nemohla vjet já! Podobným úvahám se nedokážu ubránit, i když jsou směšné. Po další stovce metrů, v nejvzdálenějším místě pole objevím bezbariérový přístup. Konečně! V duchu prominu zemědělci brázdičku. Vidím, že nebere dotace zbytečně. Je tu menší problém. Vrohu pole je hrachu poskrovnu. A ani vjezd není bůhví co, ale alepoň mě nikdo neuvidí, když spadnu. Na vozík se už nějak dostanu.
Trhám. Kradu a tak si hledám omluvy. Proč vlastně ten zemědělec nevyhlásí samosběr jako jahodáři. Lidi by mu rádi zaplatili. Alespoň ti, co bydlí támhle a támhle. Sleduji okolní novou zástavbu. Jenže ti si asi trhat hrášek nepřijdou, jsou už z jiné generace a o prázdninách neběhali po vesnici s přesnou znalostí toho, kde co roste. Taky se mohl vyhlásit samosběr jako retrozážitek ""vzpomínky na dětství". Retro je teď v módě, lidi by mu rádi dali něco navíc. Vymýšlím marketingovou kampaň. Přemýšlím nad její rentabilitou. Pokud by platil marketingovou agenturu, asi by moc nevydělal. Holt by si musel poradit sám. Od čeho máme místní rozhlas? Škoda, že jeho hlášení není v moderních domcích s energeticky úspornými dvoj- a trojskly slyšet. Navíc se, alespoň u nás, hlásí pravidelně v 16.hodin, kdy kromě důchodců a maminek na mateřské není nikdo doma. Divná doba. Facebooková. No jasně, zemědělec na to musí přes sociální sítě! Možná by mu pár lidí za hrášek elektronicky zaplatilo, aniž by musel postavit k poli hlídače. Ne úplně všichni, ale dnešní generace už má trochu jiný vztah k morálce a pravidlům. Já bych mu například zaplatila ráda. Pár peněz mi za ten zážitek stálo. Škrabu se zpátky na silnici. Obhlížím kolečka - ani jsem si z pole moc ornice neodnesla.
Cestou domů přemýšlím, co udělám se svým svědomím. Budu ho muset uklidnit nějakým dobrým skutkem. Převaluju v hlavě informační balast minulého týdne a vytahuju jedinou použitelnou informaci týkající se zemědělství. Geolog Cílek nabádal, jak bojovat proti suchu. Půdy ubývá a ta, co zbývá, je vyčerpaná a utemovaná používáním těžkých strojů. Prý by pomohlo nesekat a provzdušňovat. Že bych na zahradě začala pěstovat žížaly a nosila je po okolních polích?