Na handbiku počesku 2 - Kuks

Tentokrát pojedeme tam i zpátky po stejné trase, ale cesta podle Labe je tak příjemná, že to nevadí. Značení cyklotrasy č. 2 jsem musela bedlivě sledovat i po cestě nazpátek, protože já dokážu zabloudit úplně všude. Chtěla jsem vidět Braunův Betlém, ale pro ty, kteří se bez tohoto „zážitku“ (viz údaje o stoupání) obejdou, jsem trasu rozdělila na dvě varianty (V1, V2).

Trasa: Hradec Králové, vojenská pevnost Josefov, Kuks, Domov sv.Josefa v Žirči, (Braunův Betlém), Kuks a zpět do Hradce

Parkování: Hradec Králové, nám Svobody 301, vyhrazené místo

Délka trasy: V1 65 km Žireč/ V2:70km Braunův Betlém

Celkové stoupání V1: 50m, V2: 235 m

Doba jízdy: V1= 3h, V2= 4h

Povrch: V1 asfalt, šotolina 150m+ lesní cesta 550m, 1km v trávě, V2: + 1,2km velmi prudké stoupání po nekvalitním asfaltu, kameny, kořeny.

Na cyklostezce se dá handbikovat za podmínky, že je nová, vylidněná a bez zábran. Soudím, že úsek Labské cesty č. 2 z Hradce byl nový - kořeny stromů nadzvedávaly asfalt jen v Hradci. Možná je cyklostezka postavená kvalitně a pár let  ještě vydrží, přesto bych radila s výletem neotálet. Vylidněná byla  - jeli jsme v devět ráno ve všední den. O víkendu může být všechno jinak. Zábrany byly otevřené, na asfaltu je varování, vítr je může přivřít. Pro mě byla jízda třicet kilometrů po téměř absolutní rovině úžasný relax. Pár docela strmých nájezdů na mosty jsem vyjela setrvačností.

Hradec i místo na parkování jsme našli bez problémů. Krize nastala, když jsem špatně odhadla, kterým směrem řeka teče. Vydali jsme se po proudu, což je špatně. Pokud zaparkujete na stejném místě, musíte přejít Pražskou a pak pokračovat dle značení cyklotrasy "2". Před cestou do Pardubic nás zachránilo jen to, že stezka bez varování skončila. Po menším bloudění, jsme vyrazili správným směrem. S větrem v zádech se jelo rychle, připadala jsem si jako letadlo - na hladkém širokém betonu, potom jako pilot formule jedna - v úzkých, pro handbike dost ostrých zatáčkách, někdy bohužel jako na kolejích - vichřice předešlého dne posela cestu pod stromy spadanými větvičkami, kterým se při nejlepší vůli nedalo vyhnout. Podstatné bylo, že galusky to vydržely. Pokud mám srovnávat, tak ze čtyř cyklostezek, které znám, byla tahle úplně nejlepší. Tedy přesně do chvíle, než jsme přijeli k infocentru v Kuksu.

Hospital jsem viděla z dálky,  z fotek jsem věděla, že není pro mě - stojí na stráni nad řekou a vede k němu bezpočet schodů, navíc most přes řeku se právě opravuje. Chtěla jsem vidět alespoň jednu sochu v lese, takže pohodička končila. Kostky pominu, na ty už jsem zvyklá, travnatou pěšinku podél vody také, dala se projet i s nízkým handbikem. Na jejím konci za dvěma závorami byl lom. V lomu pískovec a sochy (moderní, ne ty Braunovy). Tam už se jelo přes kořeny, ale ještě pořád to šlo. K Betlému jsme museli přes vesnici Žíreč. Za vesnicí šla cesta nahoru a to tak, že příkře. Mnohem víc, než mezi Mísečkami a Zlatým návrším. Možná to byl jen můj pocit a špatný asfalt. Tak špatný, že ani jízda středem vozovky moc nepomohla. Když jsem se vydrápala na parkoviště a vyfotila u cedule "Cyklisto sesedni z kola“, myslela jsem, že cesta lesem bude pohodička. Vždyť sochy dal hrabě Špork vytesat do skalního masivu pro radost lázeňských hostů. Že by se v 17. století dáma v paruce a botičkách na podpatku vydala někam po kozí stezce? To už těžko zjistím. Zřejmě se od té doby les trochu rozrostl, smrky na skále nemajíce kam zakořenit vlezly do cesty, a deště dílo dokonaly. Dojela jsem k první soše, udělala si představu a dále jsem nepokračovala.

Na cestě zpátky jsme se zastavili v Žírči. Původně kvůli hladu, ale kromě obchodu, který byl poštou a jídelnou dohromady, jsme na hospodu ani stánek nenarazili. Paní v obchodě řekla, že na teplá jídla je již pozdě. Bylo hodinu po poledni. Nakonec Zdeňkovi ohřála aspoň klobásu. Šipka kousek od obchodu inzerovala Domov sv.Josefa a bylinkovou zahradu. Já jsem po jedné housce na bylinky chuť neměla, ale zabočili jsme k barokní stavbě a dobře jsme udělali. V Domově, bývalém jezuitském klášteře, sídlí nestátní léčebna pro lidi s roztroušenou sklerózou. Starají se i o bylinkovou zahradu, která je v květináčích na úrovni výšky vozíku. Zajímavý zážitek - ocitla jsem se na handbiku mezi lidmi, kteří od mládí (první ataka choroby mezi 20 a 40 rokem) věděli, že je jen otázkou času, kdy ochrnou,  oslepnou nebo budou dementní. Bez možnosti záchrany. To je pak člověk rád za definitivu přeseknuté míchy a zdravé ruce. Jedna paní mne zahlédla z okna a vyjela na elektrickém vozíku ven podívat se, co to přijelo. Trochu rozpačitě jsem jí ukazovala, jak se šlape. Na ceduli bylo napsáno, že jsem na místě, kde se potkávají zdraví a nemocní.

Návrat byl rychlý. Kostky od Infocentra jsem vyjela s dopomocí náhodného turisty, šotolinu do kopce jsem vyjela bez dopomoci a vzpomněla si přitom na jediný zážitek z jízdy na „horském“ handbiku. Potěšení z tohoto odvětví cyklistiky asi nikdy mít nebudu.

Závěrem snad jen tolik, že cesta má velký potenciál zabavit celou rodinu. Žíreč je součástí Dvora Králové nad Labem, kde je ZOO. Tam se vypravím někdy příště.