Handymaraton potřetí

Handymaraton je štafetový závod cyklistů a handbikerů přes celou ČR a SR (letos Praha-Most-Bratislava- Cheb-Praha, a mnoho dalšíchi průjezdních bodů). Účastnila jsem se v roce 2013 (za tým Unicreditleasing) a v roce 2014 (za Černé koně), ale vloni jsem byla na MS ve Švýcarsku. Letos jsem byla moc ráda, že jsem mohla kousíček po cestě doprovodit závodníky z týmu Paraple.

Jak to vypadalo ve středu u nás doma?

"Co sis to zase vymyslela?!"

Jsou tři hodiny ráno, zvoní budík a Zdeněk hlasitě protestuje. Nevím, co jsem si to vymyslela, ale tým Paraple jede podle plánu a já je musím chytnout dřív, než zmizí někde na východě. Zbývá čas na uvaření čaje do termosky, posbírání pár svršků ze sušáku a skok do auta, ve kterém je handbike od včerejšího tréninku v Račicích.

"Nejezdi jak blázen, potřebuju se navlíknout do dresu!"

Sedím v autě, ruku se marně pokouším prosoukat přiléhavým rukávem cyklistického úboru. Musím se jednou rukou držet, tělo mám značně nestabilní. Přemýšlím, zda mám tak málo síly nebo se tričko v pračce srazilo nebo mi na ruce přes noc nakynuly svaly v důsledku vypití speciálního nočního proteiňáku. Dál nad tím přemýšlet nemám čas. Do nohavice si dávám pytlík s mobilem a klíč od auta. Do druhé nohavice banán. Pak s pohledem na hodinky banán vyndavám a jím. Jízda na handbiku nebude tak dlouhá, mám v plánu jen 30-40km. Dívám se oknem ven. Jsou čtyři hodiny a tma jak v pytli.

"Co kdybys mě doprovodil? Mohl bys jet za mnou autem a svítit mi na cestu..."

"Na to zapomeň! Zaparkuju v Nymburku a ty si dělej, co chceš!"

A sakra. Trochu jsem situaci přecenila. Domnívala jsem se, že bude svítat dřív. Mám sice úžasnou ledku na přední opěrku a blikačku dozadu, ale kdoví, zda to bude stačit. Nerada bych skočila pod kamionem, který mě přehlédl... Dívám se do mobilu, kde je na speciální mapě vidět, kde kdo je. Tým Paraple právě projel Boleslaví a míří do Nymburka. Pojedu jim naproti. Silnici si  trochu pamatuju. Jela jsem po ní před dvěma lety. Jenže to byla neděle, šest ráno, za mnou jel na kole Zdeněk. Cestou jsme potkali dohromady pět aut.

Sedám do handbiku. Mám strach. Nejsem žádný Rambo. Světla blikají a zobrazují výřezy krajiny, jak v nějakém horroru. Je to zvláštní pocit, sledovat bílou krajnici a jet do černobílé mlhy. Konečně začíná svítat. Už si nepřipadám tak sama. Za zády mi občas zatroubí auto, v dálce slyším sanitku. Proti mě jedou rychlá dvousvětla - auta, a pomalá jednosvětla - cyklisté z týmů, které jsou na předních místech závodu. Někteří mi naznačují, že jedu špatným směrem. Já vím. Už jsem tím proslulá.

Jedu do kopce, jediného v téhle ploché krajině. Najednou uslyším "Ahoj" a na autě zahlédnu nápis "Paraple". Rychle se obracím (kdo už se obracel s handbikem na průměrně široké silnici ví, že moc rychle to nejde).

S Míšou (nebo Ivou?) a později s Martou si připadám bezpečněji (viz handymaraton 2016 3.jpg). Nymburk už je kousek před námi. Předjíždíme cyklisty jedoucí do práce. Nejsem zvědavá na to, co si o nás myslí. Jedeme pro dobrou věc (každý tým podporuje jedno dítě nebo handicapovaného), ale...

Poslední úzké místo - výjezd na most v Nymburce, pak finiš, abych dojela Martu, která mi v kopci ujela. Do sportovního centra dorážíme společně. Dál s nimi nepojedu, jen bych je zdržovala. Jsou překvapivě dobří a mě chytají křeče do břicha. Asi z těch ranních stresů.

Jedu k autu a klepu na dveře. Po deseti minutách vylézá rozespalý Zdeněk.

"Co tady děláš? Ještě máš hodinu trénovat. Měla´s od trenéra napsáno 150 minut ZDV."

V autě se převlékám, jsem vyklopena u nádraží a jedu do práce. Odpoledne mě čeká druhá tréninková fáze. Jo, těžký je život sportovce.

"Ty si tak můžeš stěžovat!" slyším z dálky.

(ZDV je základní dlouhodobá vytrvalost)