Do vlastních řad

Jsem rozpolcená. Dokud mi jeden hloupý okamžik nevystavil vstupenku do světa lidí s handicapem, žila jsem téměř padesát let v blažené nevědomosti. Nikdy jsem neznala nikoho s handicapem a člověk na vozíku mi splýval s osobou těžce nemocnou, která má své dny už spočítané.

Kdyby si totéž někdo myslel o mě, asi bych protestovala. Hlavu mi nikdo nevyměnil, "živá" část těla je v překvapivě dobré kondici a tu "mrtvou" holt vozím s sebou, neboť mi dlouhá léta dobře sloužila. Ač bych se jí někdy s chutí zbavila, je to naštěstí (nebo bohužel) technicky nemožné. Můj život je občas trochu komplikovanější, občas trochu dražší - někdy hodně drahý, ale nikdo mě nenutil si ten nový handbike kupovat, že? - ale vpodstatě je to normální život. Ráno vstanu a ještě než si to stačím rozmyslet, sedím ve vlaku se stovkami dalších lidí, kteří jedou do práce nebo do školy, a kteří se střídavě těší a netěší, to podle toho, co je ten den čeká. A život mě naučil, že když se chci dostat v pořádku do vlaku a z vlaku, musím být optimista a věřit si. Jinak bych mezeru mezi soupravou a nástupištěm neskočila.

Na druhou stranu musím být hodně pokorná, protože každou chvíli někoho "otravuju".  Potřebuju podat sušenky z nejvyššího regálu, zapnout sucháč, který mi jistí nohu na handbiku, přidržet těžké dveře, pokud se otevírají směrem ode mně nebo vyklopit plošinu v autobuse. Jsem ráda, když narazím na ochotného člověka, se kterým se při té příležitosti dá i prohodit pár milých slov, ale pokud ne, nic z toho nevyvozuju, každý má svých starostí až nad hlavu.  Seznámila jsem se díky vozíku se spoustou lidí. Hloupé je jedině to, že nemám paměť na obličeje. Omlouvám to počínající stařeckou demencí a lá slečna Marplová. Někdy je život samá legrace, někdy se musím snažit, aby bylo čemu se smát. K těm horším stránkám života určitě patří nutnost mít přehled o nasákavosti inkontinenčních pomůcek a plánovat pravidelný přísun gumových rukavic, jejichž spotřeba mě v očích místní farmaceutky zařadila mezi uklízecí maniaky.

Přesto si o sobě myslím, že jsem normální. Normálně žiju, pracuju, platím daně i pokuty. Největší starost mám o děti, které se vymkly mé kontrole (a to je občas hodně velké drama). Vlastně je fajn, že žiju v tomhle světě a v téhle době. Dovedu si představit, že by mohlo být podstatně hůř. Třeba v chatrči v Afgánistánu nebo v Indii.

Jenže jsem zjistila, že ne každý člověk s handicapem to má stejně. Ze sociálních sítí na mě občas vykoukne dojemná story. Někdy se týká člověka těsně po úrazu, kterému řekli - prodej svůj příběh, neboť tvé kompenzační pomůcky budou velmi drahé a od státu na ně dostaneš pár mrzkých procent. To se dá omluvit. Ostatně také to mám za sebou. Kromě zajímavé zkušenosti s prezentací sama sebe mi tato část mého nového života přišla občas trapná, chvílemi ponižující, ale rozhodně netoužím si ji zopakovat. Ale chápu, že někdo to může mít jinak. Možná je těžké ustát pocit, že jsem jiný. Navždy postižený.  Často ti nejbližší v dobré víře stále opakují: "Ano, jsi jiný, ale tím, že se nevzdáš jsi i výjimečný". Není dobré tomu uvěřit. A také není dobré naslouchat těm, kterým jste ukradení, jen si na vašem neštěstí rádi přihřejí svou polívčičku...

Neprozradím úplně přesně, co mě vedlo k sepsání svých pocitů. Možná banální příběh o daru, který byl přijal s určitou samozřejmostí. Vždyť mrzák si zaslouží být obdarován. Těch příběhů bylo víc a pokud pronikly do světa zdravých lidí, bylo zajímavé slyšet k nim komentáře. Často jsem se styděla, že sedím také na vozíku.

Chtěla jsem jen říci, že postavit si život na vlastním srdceryvném příběhu není dobrý nápad. A úplně nejhorší je získat pocit vlastní výjimečnosti. Takovým lidem bych ráda prozradila hroznou pravdu - svět si nesedne na zadek, jen proto, že je někdo úspěšný manažer, rodič nebo sportovec.

Těch, kteří mají pocit, že jsou "hvězdami", ačkoli dělají jen to, co je baví a čím se dokáží uživit, není mezi českými vozíčkáři zas tak málo. A pro člověka, který nevidí do zákulisí, je dost obtížné odlišit obyčejné kluky, kteří tvrdě pracují a na nic si nehrají, od těch, kteří mají nutkavou potřebu se neustále předvádět. Ti první jsou fajn, protože jsou i přes své postižení normální. A nemusí mít nutně medaile z Paralympiády. Těch druhých je mi líto. I kdyby měli medailí plnou skříň, přijali pravidla hry a ani netuší, že je to jen hra o soucit. A tím se z nich vlastně stali mrzáci.