Brzdi !!

Slovo z fotky, kterou jsem použila jako péefko. Bylo myšleno jako racionální připomínka toho, že moje auto má silný motor, jede velmi rychle  a narozdíl od handbiku je k tomu potřeba minimum mojí energie. Slovo bylo doplněno šipkou, neboť brzdí se směrem "ven", plyn se přidává "dovnitř" a je docela důležité to na křižovatce nepoplést. Nebyla bych první, kdo se v naší rodině spletl. Už moje maminka omylem zaparkovala svou tři týdny starou škodovku do sloupku.

Brzdi !!

Volal na mě před deseti lety starý pán, když jsem jela na bruslích po zamrzlé Hostivařské přehradě. Byla neděle, osm ráno, kromě nás dvou všichni ostatní ještě spali. Led byl čerstvě umrzlý a hladký jak zrcadlo. Zabrzdila jsem a udiveně se na něj podívala. Pak jsme vedli opravdu zvláštní rozhovor:

"Tvoje rýhy na ledě poruší krásu zamrzlé hladiny."

"Ale za chvíli tu budou stovky bruslařů. Proč bych nemohla já být první?"

"Proč pospícháš? Stejně neutečeš."

Nechápala jsem. Nechala jsem ho, ať si mluví. Když přešel přes hráz, zase jsem se rozjela. Byla jsem první a byl to úžasný pocit.

Brzdi !!

V duchu říkám kolegyním, kterým je okolo třiceti a svět jim leží u nohou. Rychlé holky, jde jim všechno, do čeho se pustí. Jen možná netuší, že ti, kteří chtěli jet s nimi, jejich tempu brzy nebudou stačit. Kdybych jim to řekla neuvěří, protože ani já jsem nevěřila.

Brzdi !!

Prosilo něco v mé hlavě jedno léto, kdy jsem chtěla stihnout všechno: práci, běhání, zahradu, přestavbu bytu. Poté co jsem omítla a zaštukovala strop v nové koupelně jsem se odstěhovala z paneláku a ukončila jednu etapu svého života. Těšila jsem se, jak si v srpnu odpočinu. To jsem netušila, že má dovolená nebude jen čtrnáctidenní.

Brzdi,

psala jsem si na žlutý papírek, brala jsem to jako dobrou věc. Rok 2016 byl rychlý. Nestačila jsem ani sama sobě a rozhodně jsem nechtěla tímto tempem pokračovat. Člověk by neměl opakovat stejné chyby.

Za námi jsou téměř tři měsíce roku 2017 a pocit klidného spočinutí na vavřínech se nedostavuje. Jestlipak to není tím, že vavříny nebyly? Věci a děti si žijí vlastním životem. Dokud jsem neobjevila funkci "compare" ve svém elektronickém tréninkovém deníku, myslela jsem, že se mi jen zdá, že den má letos míň hodin. Nemá, jen jich týdně strávím na handbiku ještě víc než vloni. Proč? Vlastně ani sama nevím.

Brzdi,

kruci, kráme! Nadávala jsem handbiku u kruháče v Mukařově. Nejdřív se urvala páčka jedné brzdy a současně něco prasklo v parkovačce. Zadek stojícího auta se blížil proklatě rychle. Naštěstí se rozjelo. Rychle pryč ze silnice. Za mnou někdo zastavil. Řidič se ptal, zda mi může pomoci. "Néé děkuju, to jste hodnej", vypadlo ze mě, jak jsem zvyklá z denních skoků přes překážky. Pán vypadal vyděšeně a mě došlo, že zezadu to musel být strašný pohled - mrzák na kole-nekole se řítí ke křižovatce, jednou rukou něco kutí, pak brzdí rukavicí o asfalt a na poslední chvíli zatáčí... Měla jsem holt zase jednou kliku.

Když jsem čekala, až pro mě přijede Zdeněk, v duchu jsem si přehrávala, co všechno se mohlo stát. Ne dnes. Včera jsem vyrazila na sedmdesátikilometrový trénink s nejrychlejším českým handbikerem Mirkem a snažila se ho moc nezdržovat. Brzdy už musely být načaté.

Pořád nevím. Měla jsem smůlu nebo štěstí? Mám si najít méně nebezpečnou náplň volného času? Už slyším volání: Brzdi, ale přiměřeně! Jinak tu brzdu zase urveš!